happy

Už nějakou dobu nebyla šťastná. Jenže nevnímaví lidé to neviděli. Protože úsměv jí na rtech zářil dál. Nemohla překonat svou povahu. Nemohla se ani v největší depresi tvářit zasmušile. Tak to dělala jen když byla unavená a neměla energii. Ale jinak se smála pořád. Pak přišla domů a úsměv zmizel. Oči zůstávaly pořád stejné. Na ty se nikdo nedíval. Ten smutek se v nich skrýval nenápadně. A jí už to nebavilo.

Úplně přesně si vzpomněla na den, kdy byla v životě asi nejšťastnější. Tak nějak spontánně. Žádná maturita, žádné přijetí na vysokou. Byl to den, který vypadal zpočátku škaredě. Ráno pršelo. Kamarádi byli opilí ještě z předchozího dne. Ale ona ne. Vystřízlivěla po cestě domů, kdy málem pozvracela kamarádovi kabriolet a další den se probudila naprosto čilá, připravena na akci. Jenže tam s ní nikdo nechtěl. Bylo to venku a všude bylo mokro. Nakonec se domluvila s lidmi, které viděla naposledy jako malá. A ti brzo odešli.

Zůstala sedět na lavičce a popíjela pivo. V čerstvých sedmnácti. Poslouchala rockovou skupinu, jichž zpěvák zpíval zrovna něco o tom, že má rád pořádné ženské. Měla zablácené tenisky, otrhané maskáčové rifle, černou mikinu a silně namalované oči, které byly hezky opilé. A i když už tam byla sama, měla pivo a bylo jí skvěle. Přišel za ní cizí kluk s přihlouplým přízvukem jížní Moravy, který na Ostravsku neměl co dělat. Kapela změnila styl a rozehrála se Doga. A ti dva si povídali dlouho do noci.

Viděla ten den před očima. Mrzelo jí, že už není ta malá opilá holka, které nedělalo problém bavit se s cizími lidmi. Mrzelo jí, že už není ta holka ve špinavech botách, rozcuchaných vlasech a mikině místo bundy. Když se na sebe podívala do zrcadla viděla slečnu na šteklách v kabátě. Ustaranou a dopělou.

Vyzula si boty, sundala si kabát i čisté rifle. Jen ve spodním prádle zapnula notebook a dala si přes něj do mobilu stahovat hudbu, kterou poslouchala pár let zpět. Vzala si nejstarší tričko, které ve skříni našla a společně s ním si oblékla roztrhané rifle, které se jí podařilo zničit ještě víc, než bývaly originálně. A bylo jí jedno, že vypadá hrozně. Na oči si nanesla tužku, v množství jako za starých časů a řasenku. Na nohy si vzala glády a jela na zkoušku takhle.

Do uší jí hrálo, že to byly kdysi krásné časy a jak milujem svoju zem, procházela se městem, slintala u obchodu s Martenskama tak jako bezdomovci u krámu s jídlem a zcela vážně uvažovala, že těch pár tisíc, které má na účtě utratí za nové boty. Které opravdu nepotřebovala, ale vážně po nich toužila. Kdyby se jí chtělo rozvazovat těch patnáct dírek na každé botě a pak znova zavazovat, nejspíš by to udělalo.

Ale na tom vlastně nezáleželo. Ve výloze totiž zahládla sebe. Vypadala opravdu šťastně. Sebevědomě. A slušelo jí to. Nehledě na názor ostatních. Neviděla důvod nechovat se znovu jako sedmnáctka, i když už jí bylo skoro jednadvacet. Nedospělá? Možná. Ale na tom nesejde ani trochu. Hlavně že konečně zjistila, jak konečně může být šťastná.