a něco nestojí ani za to

Poslouchám Mňágu a těším se na březen v naději, že bude prostředek semestru a budu mít kde spát. Vzpomínám, jak jsme na jednom výletě zpívali s třídním Hodinový hotel a nikdo se nechytal. Jen jeho kytara, oheň, a můj falešný zpěv. Takhle mi vždycky bylo nejlíp. Když jsem (si) mohla zpívat. Teď mám pro sebe jeden pokoj, na chodbě kouří milého babička, a když začnu zpívat, myslí si, že na ni mluvím. A ona kouří pořád. To je jedna z opravdu mála věcí, co mě na ní sere. Pořád kouří. Když jdu na záchod, tak za tu půlminutu než z tama zase zpátky vylezu, smrdím, jako bych to byla já, kdo vykouří minimálně krabičku denně. Milého maminka říkala, že milý je strašný, co bydlí tady. Že jsem ho měla donutit jít do toho Brna. Jenže to se řekne. Jak to mám asi udělat. Leda tak, že mu pořád budu opakovat, že já tam příští rok prostě jdu. A on ať se přizpůsobí.. Myslím si, že už jsem našemu vztahu obětovala hodně. Teď je na řadě on...

Při přepnutí na Tatabojs jsem zjistila, ne až tak neočekávaně, že nemám ráda zamilované kluky. Přímo je nesnáším. Pokud tedy nejsou zamilovaní do mě. Sobecky. Potřebuji jejich pozornost. Chválu. Chvíle flirtování i mlčení. Když už kolem sebe konečně takové lidi mám, a jsou to mí kamarádi, tak se zamilují. Všichni najednou. A já jdu stranou. Když náhodou ne, tak stejně stokrát danému člověku řeknu, že je to imbecil. A pak se můžu divit, že mě ignorujou. Naposledy jsem včera řekla mému ubytování na loňských mástrech, že je idiot. Ale mohl si za to sám. Jak jinak... Jsem strašný sobec. Chci aby se svět točil kolem mě. A co z toho mám. Že já se snažím být ke všem hodná a oni jsou ke mně... Zlí. Všichni mě jen využívají. Když oni něco potřebují, jsem tu. Ale oni? Nikdy. A já jsem z toho smutná a naštvaná, ale to je úplně jedno. Protože před těmi, kterých se to týká se vždycky budu usmívat. Já to totiž jinak neumím. Vždycky se usmívám, když jsem s někým, s kým si těch chvilek vážím.

Proč mě vždycky víc mrzí, když ztratím kamarády, než když se pohádám s Milým? A proč to vlastně ještě řeším. Něterým nestojím ani za to promiň. A ti, kterým za to stojím, nestojí za to mně. Protože já nikdy nebyla zvyklá na to, aby nebylo po mém. Aby se mi lidi (ne)omlouvali.

Tohle je teda asi střet s realitou nebo jak se tomu říká...