Tys byl ten trn

"Ten kluk, ten Chytrý, Jmenoval se David, že jo?"

Píchlo ji u srdce. Už to bylo nějakou dobu, co naposledy tohle jméno slyšela. Možná proto, že ho nikdo před ní ani neříkal. Aby jí zbytečně neubližoval.

"Jsi víla. Jsi anděl. Jsi bláznivá rybka. Víš to? Dneska se mi o tobě zdálo."

"Byla to aspoň noční můra?"

"Ne. Právě naopak," mrkl na ni přes mříže u šaten.

"Škoda." Vyplázla provokativně špičku jazyku a zašklebila se. Pověsila si bundu, ale stejně to bylo jen zakrývací gesto, aby se mohla beztrestně a skrytě dotknout jeho ruky na druhé straně. Zlomek sekundy, který nikdo jiný nemohl zaregistrovat. Jejich každodenní rituál.

"Jo David, jak sis na něj teď vzpomněla?"

"Protivo! Co blbneš?!" Strhl ji z přechodu asi sekundu před projíždějícím kamionem, který nechtěl zastavit.

"Já… Já si to nevšimla… D… Díky. Davide, ty jsi mi zachránil život!"

"Ale, Protivo, však ty bys to pro mě udělala taky."

"Kolegyně v práci říkala, že s ním seděla u voleb. Prý je to hodně inteligentní kluk, ale vysokou nestuduje. Že prý skončil."

"Neskončil on. Vyhodili ho. Nechodil tam."

"Princezno, usměj se."

"Proč? Proč bych to dělala? Jsi pavouk, já jsem moucha v tvé síti. Nemáš mě rád. Chceš mě jenom pro své zvrácené potěšení. Využíváš mě. Tak proč bych se měla usmívat?"

"Ale princezno. Vždycky jsem ti říkal, že jsou věci, které prostě nemůžeme. Nikdy se nám v životě nesplní všechno, co si přejeme. A já tě mám rád. Jinak. Tak se usměj. Kvůli mně..."

"Jo? A proč ne? Vždyť chtěl dělat psychologa, pokud si to pamatuju dobře. A měl samé jedničky. Tak proč se na to tak vykašlal?"

"Protože ho na psychologa vůbec nevzali. Šel na ekonomku. A tam ho to přestalo bavit."

"Hvězdičko, všechno nejlepší k narozeninám. Tady máš růžičku. Je jako náš vztah, od chvíle, kdy se kamarádíme. Je tajemná a zvláštní. Je neskutečně krásná. Ale má trny. Stejně jako my. Ale vždycky bude převažovat ta krása.

Víš, že se hádáme, ale přesto jsme to pořád ti dva, o kterých si ostatní myslí kdoví co. I když teď odejdeme každý na druhou stranu republiky, tak ti slibuji, že pořád budu ten tvůj kamarád na prvním místě. Slibuji ti, že pořád zůstanu ten tvůj anděl strážný a kdykoli mi zavoláš nebo napíšeš, budu tady pro tebe."

"Nevěřím ti, Davide. Miluju tě, kamaráde, ale nevěřím ti."

"Vílo, věř mi. Ta růže tady bude vždycky jako připomínka. Neboj. A buď šťastná. Slibuješ?"

"Jo. Slibuju."

"A bavíte se spolu ještě?"

"Ne. Smazal si mě z přátel. Ale vyřiď té kolegyni, že ho při druhém kole má pozdravovat. Třeba si na mě ještě vzpomene…"

Ironicky se ušklíbla. Měl pravdu, když jí do ucha valil ty svý šrouby. Jejich vztah po té chvíli byl opravdu jako ta růže. On byl ten trn, ten který kazil dojem z celkové krásy. Který vždycky ublížil. A ještě v jedné věci bylo jejich kamarádství stejné, jako ta symbolicky darovná kytka. Obojí stejně rychle uvadlo.