už zase vidím na kaluže
Musela jsem se nechat inspirovat tím pěkným názvem, protože už zase vidím na svět. Sice zatím jen dvojrozměrně, než se mi nějak podaří zkoordinovat oči, ale vidím. Mám nové brýle, které mi dokonce sluší, takže si myslím, že konečně uvidím i ve škole. Snad zase nějakých pár let, než se mi ty brýle zprotiví. No, za pět tisíc by taky bylo pěkně na nic, kdyby mi neslušely. Nemůžu se zbavit toho pocitu, že je od pojišťovny tak laskavé, že mi z té ceny zaplatili celých STO korun. Mám je dvojitě ztenčené a stejně se mi zdá, že jsou hrubé. Ale vidím. Beru to jako svůj letošní úspěch. A lidé kolem mě se jen smějí. Do optiky jsem jela s maminkou a cesta zpět probíhala tak, že jsem nevěřícně zírala a ptala se: "To fakt jako vidíš i tamto? Jo? I to? A nemám těch dioptrií moc? Fakt jako lidi vidí i takové nepodstatné věci?" Takže se divím, že věci vypadají úplně jinak, než jsem si myslela. No teď jsem už akorát zvědavá, jak vypadají všichni mí kamarádi, protože je už pár let znám víc po hlase než po vzhledu.
A dám vám něco na zamyšlení. Ptala se mě jedna studentka psychologie, abych jí řekla, co si vybavím, na který okamžik, ze svého života si vzpomenu, když se řekne okouzlený/okouzlená. A pak ještě jedno slůvko. Vina. Připadá mi to fajn se takhle zamýšlet. Co je míň fajn je to, jak jsem jí lhala. Ale asi neumím cizím lidem do očí říct své vnitřní tajemství. (Umím to napsat lidem, které neznám, kteří neví, jaké je mé jméno. A vy kteří ho znáte, se nepočítáte, vám asi z nějakého nesmysleného důvodu věřím víc než ostatním.)
Raději řeknu, že okouzlená jsem se cítila, když jsem se viděla ve svých prvních šatech, krásně namalovaná a učesaná, než abych se svěřila s tím úplně obyčejným zážitkem. S okamžikem, který trval možná tak dvě, možná tři sekundy nanejvýš. Chvíle kdysi dávno, kdy nikdo jiný z těch věčně spěchajících lidí okolo nic nepoznal. Svět se pro ně točil pořád stejně dál. Jen pro mne se zastavil. Těch pár vteřin, které mě poznamenaly na dlouho. Okouzlená. A pořádně. Tím cizím klukem stojícím tam někde... Myslím, že klidně jsem mohla říct tohle, ale proč. Proč bych cizímu člověku měla odhalit svou nahou duši. To se radši svlíknu já fyzická. Co kdyby to kouzlo přestalo působit, kdybych to řekla nahlas? Znělo by to směšně. Možná směšná jsem. A stejně tak bych nahlas neřekla druhou věc, která mě při tom slově napadla. Stejně okouzlená jsem byla při pohledu na ... No dobře, jsem zvrhlá.
A vina? Taky by mě určitě za pravdu neodsuzovala. Nevzpomenu si při tom na nic jiného, než když jsem něco udělala přes Milého výslovný zákaz. A nebylo to nic hrozného. Jen jsem zase jedinkrát v životě chtěla hrát sama za sebe. Utekla jsem mu, lhala do očí. Pro jeho dobro. Jen proto, že jsem si chtěla splnit své sny a on mi v tom bránil. Vztah založený na upřímnosti. Ale kdo občas neujede. Ne tímhle opravdu nemyslím, že jsem ho podvedla. Ten den jsem mu nijak neublížila, ale stejně cítím vinu za to, že jsem mu kecala. A co jsem řekal té slečně? To už ani nevím.
Ale vím, co mě teď zajímá. Řekli byste takhle cizímu člověku pravdu nebo byste si ty vzpomínky chtěli nechat jen pro sebe? A vymyseli byste ještě větší povrchnost než to že jste se cítili okouzlení sami sebou? :D
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář! :-)