vítězství se nekoná

Příhodně poslouchat Víly od Škworů. Vzpomínat na tu dobu, na těch pár hloupejch dní, kdy byl svět tak nádhernej. Kdy viděla všechno v o dost hezčím světle, než opravdu bylo.

Seděla na louce s flaškou v ruce. Spíš na cestě než louce. Stejně nehrozilo, že by ji něco přejelo. Upřímně se od srdce smála. A přitom brečela. Objímal ji cizí člověk. Snažil se jí vysvětlit derivace. Brečela jak je blbá a přitom se smála, že opravdu řeší matematiku.

Jenže v tom smíchu bylo víc. Radost z toho, že se jí dotýká cizí muž. Radost z toho, že je ve středu dění. Opravdová radost ze života, kdy se nemusela chovat tak, jak se od ní očekává, ale tak, jaká opravdu byla. Opilá, veselá a ukecaná.

Jenže i v tom pláči bylo víc. Smutek z toho, že nejspíš nikdy neuslyší upřímné "miluji tě". Smutek z toho, že má bydlet někde, kde to nesnáší. Smutek z toho, že to místo ironicky kdysi milovala. Smutek z toho, že nemohla ovládat cizí životy.

Chtěla mít nad cizími lidmi moc. Chtěla s nimi manipulovat. A často se jí to dařilo. Jenže ne v těch chvílích, kdy by to pořádně chtěla. Mrška. Mrcha. Potvora. Smutek z toho, že jindy byla zamlklá. Až nechutně. Jenže bez alkoholu to nešlo.

Dítě v dospělém těle. Zasraná introvertka. Když by toho všem chtěla tolik říct. Když to všechno teď mohlo být úplně jinak. Kdyby si dokázala stát za svým názorem. Kdyby se neustále nepodřizovala druhým s nadějí, že bude líp. NEBUDE. NIKDY.

Milovat prostě vypadá jinak. Stejně si jednou na brněnském kocertě Vypasané fiXy najdu lesbickou nymfu a budu šťastná až do smrti. (protože to jsou mé tři podmínky - nymfa, Brno, fiXa) A ještě jednou mi někdo řekne slovo promiň, tak ho nakopu do držky tak, že se ani sám v zrcadle nepozná. Tohle je stejně jen mužská úchylka. Ženy promiň neříkají. Ženy neubližují.