mráz

Mráz kreslící květy do skleněných oken sto let starého domu. Jindy bledé dívce barví líce do červena. Je to až nepřirozená rudá, ale k tomu úsměvu jí to slušelo. I přes rozpuštěné, skoro tři čtvrtě metru dlouhé, vlasy, jí mrzly uši. Pořád byly málo husté na to, aby jí zahřály.

---

Sněžilo a ona v padajících vločkách tančila.

Raz, dva, tři, raz, dva, tři. Umíš valčík, princi? Jsi tady se mnou, ani jeden nemáme jméno podle toho slavného lidového pořekadla a stejně je tady s námi i onen pověstný bílý kůň. Tak pojď. Užívej si ho. Než zase odjede o dům dál. Tanči se mnou. Až na samotný konec lesa. Prosím.

Utíkala první. Za jednu ruku za sebou táhla svého prince a v té druhé držela vodítko. Zdánlivě prázdné. Chlupatá bílá kulička nešla na první pohled od sněhu rozeznat. Běhala radostně sem a tam. Stejně tak lehce jako víla. Zůstávaly po nich jen těžko rozeznatelné kroky. Ne tak po princovi. Ten byl až těžce reálný. Vždycky je to on, kdo jí táhne zpátky na pevnou zem. Přitom ona miluje ten pocit. Ten, kdy si připadá tak nádherně lehce. Jako by byla jednou z těch padajících vloček všude okolo. Ne nadarmo se říká, že hloupost nadnáší.