experiment

Řekla jsem si, že dneska začnu s přípravou teoretického výzkumu do školy. Bohužel jsem se zarazila u otázky "O čem by měl výzkum být?" Napadají mě blbosti. Hlouposti. Možná bych se nebála použít i titul píčoviny. Já si prostě nemůžu vybrat něco normálního, lehkého, šup šup a napsat to. Mám týden, abych všechno stihla a nenapadá mě zhola nic, co by se dalo použít.

Vliv tvrdých drog na kvalitu sexu. O tom nic na internetu není. Vliv alkoholu na nevěru. Provedení? Experiment. Jak to budu zkoumat? Vyberu si náhodným výběrem několik zadaných kluků a u pár panáků si s nimi popovídám. Dokonce už vím, které proměnné by byly nezávislé (alkohol), závislé (nevěra) a intervenující (každý se ožere po jiném počtu panáků).

Ani na facebook nechodím, aby mě nic nerozptylovalo. Jediné, co mám zapnuté je asi sto záložek na googlu a momentálně blog. Chci se vyřvat. Ještě že mě nečeká bakalářka, ale až diplomka. Díky bohu za pětiletý obor. Jinak by mě mrdlo už asi úplně.

A mám rušivé vlny. Když dávám cokoli do zásuvky, dočkám se jisker. Když chci přepnou MOJI novou televizi, tak samozřejmě nejde. Každý jiný ji přepíná bez problémů. Zapomněla jsem si v jednom z mých domovů antikoncepci, takže čekám, až se mi splaší hormony. A MŮJ notebook ignoroval internet. Maminčin počítač šel v pořádku. Dokonce i mobil přijmal signál v pohodě. Ale notebook nic. Ani když jsem do něj strčila kabel a vypojila celou wifinu. Nic. Funguje až teď. Kdy už se mi začíná chtít spát.

Vím, čím to všechno je. Prostě blonďatím. Mám hnusné odrostlé vlasy. Hnusné proto, že má přirozená barva vlasů mi nejde k obličeji. Mám černé obočí a špinavě blonďaté vlasy. Jsem po matce i po otci. Geny pitomé. Asi po čtyřech letech jsem chtěla vidět svou přirozenou barvu. Proto jsem teď odrostlá a vypadám jak chuj.

Kromě průvodčích ve vlaku, mě "Vílo" oslovuje už i pan řidič autobusu. Asi prostě vypadám dětinsky. Dneska mi ta kráva z komise u voleb nevěřila, že je mi dvacet. Ne asi. Jsem svá mladší sestra nebo nevím. U prvních mých voleb mně seřvala, že mi končí platnost občanského průkazu. V té době za rok a půl. U druhých nebyla. A teď, u třetích, po mně zase takhle vyjela. "Vy jste ročník 92?! Opravdu?!" Ne asi. Na té fotce je můj strýc. A málem jsem to místo urny hodila do koše. Pokaždé si říkám, proč pro boha urna.

Vůbec nevím, proč to sem píšu.

Zmatenost. Bezradnost.

Mrdat všechno.

A k narozeninám chci TOHLE. Tak to nějak zařiďte. Přítel mi to sice našel, ale kupovat to prý nehodlá.