Prostě Víla

Zajímalo by mne, kdy se mi o tobe prestane zdat. Když v tech snech brecis a opakujes, ze jsi udelal chybu, tak si preji, aby to nebyl jen sen.  Videla jsem te po trech mesocich. A v tech očích jsi mel uplne stejne zklamani, které ted vidavam ve snech..  Zklamani ze sebe. Z toho, jak jsi to podelal.  Jen proto, ze te mám zablokovaneho, tak se drzim, abych ti nenapsala. Kdybych te odblokla,vím že bych to nezvládla.  Protože bych ti chtela vyčítat, že jsi lhal. Když jsi rikal, že by vás dva nic nerozdelilo. Že bys pro nej dokázal vraždit. Když jsi rikal že me nemáš rád. Že jsem všechno špatne pochopila. Když jsi me do očí prosil, abych mu nikdy neublizila, že je citlivy....  Dala bych ti pesti za to, žes mu ublížil ty. Že ses na nej vysral. A za tohle te tak strašne nesnáším.  I když jsem ti na druhou stranu vdecna. Protože si nedokážu predstavit, jak všichni tri společne nekam chodíme. Protože bych to nezvládla...

"Když ti ublíží kluk, tak klid. Jeho nejlepší kamarád to opraví," vyskakují na mě vtipná videa na tiktoku. A ona je to vlastně pravda.  Na začátku prosince jsem mu o půlnoci psala, aby za mnou přijel, že už nemůžu a nevím co dál. Přijel. A já plakala. A plakala. A plakala. On mě držel. A já si nemohla pomoct. Nikdy mě nikdo neviděl v takovém stavu. Až tenhle kluk...  Trávil se mnou čas, aby věděl, že jsem v pořádku. Asi to byly oprávněné obavy, po tom, co mu v listopadu ve 4 ráno volal, že se chci zabít, a ať mi to rozmluví. Až na to, že jsem v tu chvíli nechtěla zabít sebe, ale jeho. Protože nechápal, že už nemůžu dál. Že už nechci dál. Že jsem to chtěla skončit od srpna a on mě nenechal.  Prosinec byl plný hádek. Kdy po mně do telefonu řval, že jsem nikdy nebyla jeho holka. Nikdy. A pokud jsem si myslela, že ano, tak jsem žila v bludu. Funny. Protože najednou jsou jeho historky jiné. Najednou jsou to opilecké hlasovky z autobusu, ve kterých říká: "Ještě nikdy jsem neza...

Kolik papírových lodiček je hodně lodiček? A kolik probdělých nocí je hodně nocí?

 "Ty sis ho omotala kolem prstu!" vycital mi v prosinci H když mluvil o svém nejlepším kamarádovi, který prestal být na jeho strane.  O mesic pozdeji mám pocit, že to je naopak. Že si me omotal ten nesmely kluk. Na kterého ted nemuzu prestat myslet.  Za poslední mesice se vidame minimalne jednou týdne. Naše sedánky končí, když se venku rozednívá.  Od začátku roku u mne spal ctyrikrat.  Postel, gauč, postel, postel.  "Vyber si sám, kde chceš být." Ale na posteli musí počítat s tím, že se pritulim. Protože dobre usnu jen tehdy, když vedle sebe nekoho cítím. Potrebuji lidsky dotek. Moje úzkosti ho vyzaduji..  A tak se nevinne dotykame chodidly a hladime se prsty u nohou.  A já čekám. Trpelive na ten další krok. Zda prijde, nebo ne. Protože já to udelat nemuzu. Riskovala bych prilis mnoho. Nesmím být ta, kdo ho začne hladit rukou. Tahle uloha je na nem. Když bude chtít. A tak si o tom všem aspon nechávám zdat. Zatímco se dotykame zadní stranou nasich ...

Chci se vypisovat sem, abych s tím nemusela otravovat lidi. Abych už zase mezi ne nemusela sdilet, co není nutné. Aby zase nemeli kecy, že..jsem já.. 

Pohádat se v prvních patnácti minutách nového roku... A pak zase děláš, že neexistuju. Skvělý. Co z toho sakra máš. Proč to sakra děláš. Buď se pojď bavit, nebo ne. Dala jsem ti šanci tím, že jsem tě odblokovala. Ale ty nechceš. Ok. V tom případě se ale chovej úplně jinak. Nech mě být, nepiš mi e-maily, a běž si za tou, za kterou tě táhne srdce. A jiné orgány. Ale co z toho máš, že mi tu hlavu motáš. Já silná nejsem. A ty to víš...

A pak se proste bojim.

Je to jako zavislost. To že se clovek po každý zpráve usmeje. To když napíšeš, že se mnou počítáš. Že si to pamatuješ i když jsi byl nality... 

  Trávit s tebou každou volnou chvíli.   Po barech a hospodach.  Jezdit do nich Boltem.  A v nich se dotykat pod stolem.  Neuhnout nohou.  Nechat se proste pritahovat lidskym teplem. Vety "Já jsem včera nebyla moc opilá." "Bohužel pro mne." Mají tolik významu.  A já si z nich chci vzít neco jiného. Než v nich dáváš ty.  A chtela bych te objimat i za strizliva. Ale nemuzu.  Nejde to.  Protože kamarádství mezi muzem a ženou musí existovat.  Asi na ne veris. I když mi pak rikas že jsi do svých kamarádek zamilovan. A já si uvedomuji že ten čas který s tebou trávim je tak skvelej  Když se divame jeden druhému do očí vidime v nich celej svet  Tu krehkost byti  A chtela bych ti dát pusu  Ale dávám ti ji v takových stavech kdy na tebe ostatní hoste porvavaji  "skončís jako Feri" A ty si ze mne delas prdel že mi koupis rohypnol  A tak se smejeme  A pak me posadis na tramvaj Hlidas v kolik mám prijet domu a ...

Chvíle, u kterých by svědomí zaplakalo. Rána s morální kocovinou. Jsme spolu v barech do zavíraček. Introverti, kteří si s ostatními nemají o čem povídat. Nebo je ostatní nepustí ke slovu. Proto můžou mluvit spolu. Otevřeně. O všem.  A zároveň... 

Dej mi moje čtyři měsíce. Dej mi to, na co měla nárok ta přede mnou. Prolitá litry alkoholu. Zakouřená všemi těmi dýmy z cigaret. Spousta nových tváří a jmen. Karty, fotbálky, šipky. Kvízy. Filmy, reklamy a seriály. Do postele se dostávat až dlouho po půlnoci. Všechna ta poslední metra a noční tramvaje. Pláč v Boltech. Smích v hospodách. Zpěv a tanečky. V nočních ulicích. Panické úzkosti spláchnuté panáky drahého rumu. Miliony modřin a rozbitá záda. Dlouhé procházky. A krátké okamžiky... Tři extrémně intenzivní měsíce. Dej mi ještě ten jeden. Ten, na který měla nárok i ta přede mnou...

Kolik těch holek tam za tebou chodí... Kolik jsi jich bral na to místo, kde jsi byl se mnou... Kolik z těch recenzí má všech pět hvězd jen pro ty tvé krásné oči... U kolika z těch holek sis dal tu práci najít si je na facebooku... Kde nemají jméno, pod kterým se ti představily... Kolik z těch holek za tebou přijelo znova... Asi nejsem normální. Jenže ani dva roky nestačí na to zapomenout na ty černé oči. A jasně... Ty se mnou chceš jen spát. Ale i tak mi to za to: "I so happy!!! I miss you!!" stojí.  Hlupačka, co? :)

Víš, já to na tom tvém hlase slyším. Říkej si co chceš, ale je to tam. Když se zase tak měsíc neuvidíme, tak tě to přejde, tak jako už to tady bylo. Ale teď to tam máš. Tu jiskru. Tu kterou zapíráš. Ale víš, když jsme se tady prali, lechtali a smáli se, tak jsme to v těch očích viděli. Měl jsi tam ty jiskřičky. Měl. Tak mi nekecej.  Víš, chtěla bych ti říct jednu věc. Jedno tajemství. Tohle je poprvé, co je to všechno tak moc opravdové, že se toho bojím.

 "Hlavně se mi nekoukej do očí, ať se nezamiluješ," řekl mi kdysi týpek ve stanu. Týpek kterého jsem znala hodinu než jsem se s ním vyspala. A tahle rada mi dost pomohla v následujících letech. A taky jsem si na ni vzpomněla teď. Když jsme se po sobě váleli, smáli se a líbali. Kamarád s výhodama. Jasně. Už téměř rok. Vtipný. Pusinka na čelo, na líčko, na krk.  Objímání ve spánku.  Naprosto odlišné názory, ale v některých ohledech vlastně úplně stejné.  Tři dny upřeného koukání do očí a neustálých dotyků.  Jo, zamilovala jsem se.  A teď to zase bude chvilku bolet, než mě ten cit přejde.  Ale chci, abych si zapamatovala tuhle chvíli, a budoucí Víle ji vzkázala: "Stálo to za to!!!" Neříkáme si, že se máme rádi.  Říkáme si, za co jsme vděční.  A to je možná důležitější. To je ta podstata. Díky, cizinče. Díky. 

Stejně je to rozdíl mít v sobě ten klid. To když jsem ještě loni psychicky nezvládala, když se mi J. neozval třeba půl dne. A pak ten dnešní telefonát s R.  "Jsem tě chtěl slyšet, protože už jsme spolu nemluvili skoro týden." "Cože? To už je to tak dlouho??" A jsem s tím úplně v pohodě.  Protože mi předtím řekl, kde bude, co bude a i kdyby někde prcal s jinou, tak bych to stejně neovlivnila. A v tom je ten rozdíl.  Neznamená to, že jsem to vzdala.  Ale že už vím, že nikoho neuhlídám. Jo, párkrát si do něj rejpnu.  Ale není to myšleno zle.  Když jsme se před těmi jedenácti měsíci totálně na šrot drželi za ruce a táhla jsem si ho z baru domů, říkala jsem mu: "Ty mi to možná neuvěříš, ale já jsem abstinentka a intelektuálka." A ten frajer, který mě právě sbalil, odpovídal: "A já jsem zase hodný kluk." Myslela jsem si, že si dělá srandu.  Ale možná ne. Možná fakt je hodný.  A jestli to má bolet, tak bude.  Ale nechci zapomenout na ten pocit, kter...

"Víš že muži na rýmu umírají, že to není jen tak nějaká nemoc?" "To samozřejmě vím." "Tak si hlavně pamatuj, že jsem za tebou v takovém stavu přijel, protože jsem s tebou i přesto chtěl být, Vílo."  A na celém tom rozhovoru bylo nejhezčí slyšet své jméno z úst muže. Protože to už pár let nezažila.

"Dobrý večer," zavolala jsem včera s úsměvem ze schodů dolů a čekala jsem na jeho reakci. Zvedl oči od mobilu a ve vteřině jsem na svých rtech cítila ty jeho. "Co tady...?" "Chtěla jsem vidět, jestli opravdu pořád vypadáš jako na těch fotkách, co mi posíláš."  Naposledy jsem ho naživo viděla před dvěma měsíci. Na den přesně. A když jsem už byla blízko jeho baru, a tušila jsem, že je to zrovna den, kdy by tam měl být, tak jsem za ním musela. Pro obejmutí. Dotek. Polibek.  Stáli jsme tam, kde nás mohl každý slyšet, všichni ostatní zaměstnanci vidět na kamerách, ale stejně se bavil tak, že by to neobhájil, kdyby nás začal kdokoli soudit. Protože jiskry vzduchem lítaly. Protože vždycky je to největší téma šukání.  "Pojď se mnou dozadu. Na chvilku. Na rychlovku. Chceš to víc než já," nepřemlouval, pouze klidným hlasem konstatoval. U posledního argumentu měl naprostou pravdu. Chtěla jsem ho hrozně. Každý atom mého těla chtěl, aby už konečně byl ve mně....

Cítím se plná různých myšlenek, které ale nechtějí vyjít na povrch. Slzy jsou připraveny v pohotovosti, ale nejdou spustit. Jako by se všechno zablokovalo někde v duši. Někde mezi srdcem a krkem. Oheň, který v sobě cítím by chtěl prohořet přes kůži. Hlasivky touží vykřičet do světa všechny přání, touhy a myšlenky. Jenže to nejde. Chybí tomu ten poslední krůček... Byl to náročný týden. Týden který spojuje slovo víra. Dušičky, koncert Landy, sraz AA. Trošinku nesourodé. Trošinku náročné. A hodně bolavé pohledy do očí.  Kdybych na sebe mohla přenést tvou bolest, udělám to. A ty to víš.  Po všech těch letech.  Jako poprvé. Odtahuji se od tebe. Ne proto, že by mi tvé doteky byly nepříjemné. Ale protože je to přesně naopak. Protože hoříme plamenem, když se mě dotkneš. Bojím se, abychom se neprohořeli do pekla. Znovu tě ztratit bych nezvládla. Znovu už ne...

Pokud už teda nastal ten čas, že si chci ve svém životě udělat pořádek, což bych ve svém věku asi mohla, co takhle napsat si něco o tom, jaký by měl být můj vysněný partner. Protože dokud si ho nevysním, nemůžu ho získat.Logické. Takže pojď hloupnout, Vílo, jen do toho. Můj vysněný muž je trochu dominantnější než já. A rozhodně větší extrovert, kterému nedělá problém hovořit s cizími lidmi, když jsme spolu někde venku. Zároveň mi dokáže být oporou, a když je mi smutno, tak mě prostě jen obejme a vydrží všechny mé nálady. Kupuje mi čokoládky a dobroty, jen tak pro radost. Nemá problém s tím za mě zaplatit v restauraci, aniž by to po mně chtěl nějak vrátit. Rozumíme si v sexu a jde nám to spolu v téhle oblasti bezchybně. Vydělává víc než já, je pracovitý, ale zároveň si umí udělat čas jen na mě, kdy se na pracovní telefonáty a zprávy vybodne. Alkohol pije s rozumem a jen výjimečně. Drogy a cigarety se mu protiví. Ve chvíli, kdy má vztah se mnou, jsou ostatní holky a kamarádky v jeho živo...

Ve chvíli, kdy v té zprávě vidím jako první slovo "Zlatíčko," nemám chuť to vůbec rozklikávat. Dělá to naschvál. Vím to. Ale i přes to mě to drásá.  Jo, vyměňovat si neslušný fotky je za hranicí slušného vychování. Ale když hrajeme hru na flirtování, má podle mě mít pravidla. Jedno z těch pravidel by mělo být nezatahovat do toho city. A aby se do toho nezatahovaly city, neměla by se používat přesně tato slůvka.  Takže už tady mám druhý den nezobrazenou zprávu, která mě vyloženě sere pokaždé, když jdu odpovědět někomu jinému a vidím, že tam ta číslovka "1" u nepřečtených stále je.  Když jsem mu naposledy napsala, ať mě takhle neoslovuje, přistála mi odpověď: "Taky ti můžu říkat čubko," což by podle mě rozhodně bylo více autentické a vystihující. Kdyby to bylo na mně, nemusel by mě oslovovat raději vůbec. Nebo zůstat při původním oslovování názvem profesí. V okamžiku, kdy mě totiž začně nazývat jinak se mu velmi těžko vyká. A já si to vykání prostě držet chc...