"Když ti ublíží kluk, tak klid. Jeho nejlepší kamarád to opraví," vyskakují na mě vtipná videa na tiktoku. A ona je to vlastně pravda. 

Na začátku prosince jsem mu o půlnoci psala, aby za mnou přijel, že už nemůžu a nevím co dál. Přijel. A já plakala. A plakala. A plakala. On mě držel. A já si nemohla pomoct. Nikdy mě nikdo neviděl v takovém stavu. Až tenhle kluk... 

Trávil se mnou čas, aby věděl, že jsem v pořádku. Asi to byly oprávněné obavy, po tom, co mu v listopadu ve 4 ráno volal, že se chci zabít, a ať mi to rozmluví. Až na to, že jsem v tu chvíli nechtěla zabít sebe, ale jeho. Protože nechápal, že už nemůžu dál. Že už nechci dál. Že jsem to chtěla skončit od srpna a on mě nenechal. 

Prosinec byl plný hádek. Kdy po mně do telefonu řval, že jsem nikdy nebyla jeho holka. Nikdy. A pokud jsem si myslela, že ano, tak jsem žila v bludu. Funny. Protože najednou jsou jeho historky jiné. Najednou jsou to opilecké hlasovky z autobusu, ve kterých říká: "Ještě nikdy jsem nezažil, aby mi nejlepší kamarád přebral holku!" A má potřebu to říkat všem. A všude. Že jsem si s jeho kamarádem začala. Že mu to zlomilo srdce. Že mu to ublížilo a nemůže to rozdýchat. Funny.

Trošku z toho příběhu vynechává to, že si hned po tom rozchodu, který nebyl rozchod, našel novou holku. A i když ji už měl, stejně mi šeptal do ouška, jak by se mnou chtěl spát. Jestli může jet ke mně domů. Ona mu navařila a on to jídlo přivezl mně. Funny. Ideální začátek vztahu, jen to je pravda. 

A já tady mezitím vyklízím skříně, abych uvolnila poličky pro jeho nejlepšího kamaráda. Který už tady druhý měsíc prakticky bydlí. A se kterým jsme se před měsícem poprvé políbili. 

Tentokrát se snažím dělat všechno správně. Jak to dopadne, nevím. Ale to, že už se nemusím schovávat za litry alkoholu, když ho chci objímat, se mi líbí. 

Protože jsem vždycky byla víc na ty hodné kluky... 

Tak snad...