Pohádat se v prvních patnácti minutách nového roku... A pak zase děláš, že neexistuju. Skvělý. Co z toho sakra máš. Proč to sakra děláš. Buď se pojď bavit, nebo ne. Dala jsem ti šanci tím, že jsem tě odblokovala. Ale ty nechceš. Ok. V tom případě se ale chovej úplně jinak. Nech mě být, nepiš mi e-maily, a běž si za tou, za kterou tě táhne srdce. A jiné orgány. Ale co z toho máš, že mi tu hlavu motáš. Já silná nejsem. A ty to víš...
Je jednoduché stěžovat si na věci, které štvou, nebo by určitě štvaly všechny. Neuklidil, nevypral, snědl... Bla bla bla. Klasika. Ale co když duši tíží něco jiného. Něco, na co by si ostatní nestěžovali. Co by brali, radovali se a svět by byl růžovej. Nebo by to naopak hned zavrhli a bylo by to jasný. Jenže někdy to takhle jasné není. Myšlenky vrtají hlavou jako kůrovci ve smrku ztepilém. Stokrát během dne změnit názor. Před spaním polykat hořké slzy. Ráno dát té myšlence šanci. A o pět minut později to zase zavrhnout, jako tu nevětší blbost na světě. Buď trochu "yes man". Nedělej to! Nechceš to! Vezmi tu příležitost! Utrápíš se. A ty to víš. Přizpůsob se někdy. Dělej věci podle sebe. Nebuď tak sobecká. V tomhle buď sobecká! Zkus vymyslet kompromis. Ale jak? Když já nevím, jestli to je hrdost, co bych musela překonat... A nebo šestej smysl, kterej mě varuje... Když já si věci potřebuji rozhodovat sama a ne bejt postavena před hotovou věc. Takhle se vztah nedělá přec...
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář! :-)