"Ty sis ho omotala kolem prstu!" vycital mi v prosinci H když mluvil o svém nejlepším kamarádovi, který prestal být na jeho strane.
O mesic pozdeji mám pocit, že to je naopak. Že si me omotal ten nesmely kluk. Na kterého ted nemuzu prestat myslet.
Za poslední mesice se vidame minimalne jednou týdne. Naše sedánky končí, když se venku rozednívá.
Od začátku roku u mne spal ctyrikrat.
Postel, gauč, postel, postel.
"Vyber si sám, kde chceš být."
Ale na posteli musí počítat s tím, že se pritulim. Protože dobre usnu jen tehdy, když vedle sebe nekoho cítím. Potrebuji lidsky dotek. Moje úzkosti ho vyzaduji..
A tak se nevinne dotykame chodidly a hladime se prsty u nohou.
A já čekám. Trpelive na ten další krok. Zda prijde, nebo ne. Protože já to udelat nemuzu. Riskovala bych prilis mnoho. Nesmím být ta, kdo ho začne hladit rukou. Tahle uloha je na nem. Když bude chtít. A tak si o tom všem aspon nechávám zdat. Zatímco se dotykame zadní stranou nasich dlani. Podle toho, jak dycha, usuzuji, že se mu zdaji stejne sny.
Pak ráno odchází do práce, a když si myslím, že me jde na rozloucenou obejmout, dá mi pusu.
A já tak strašne nesouhlasím s H a tím, co pred mesicem rikal.
Protože to nejsem já, kdo si toho druhého omotal..
Já jsem ta omotaná...
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář! :-)