"Dobrý večer," zavolala jsem včera s úsměvem ze schodů dolů a čekala jsem na jeho reakci. Zvedl oči od mobilu a ve vteřině jsem na svých rtech cítila ty jeho.
"Co tady...?"
"Chtěla jsem vidět, jestli opravdu pořád vypadáš jako na těch fotkách, co mi posíláš." 

Naposledy jsem ho naživo viděla před dvěma měsíci. Na den přesně. A když jsem už byla blízko jeho baru, a tušila jsem, že je to zrovna den, kdy by tam měl být, tak jsem za ním musela. Pro obejmutí. Dotek. Polibek. 

Stáli jsme tam, kde nás mohl každý slyšet, všichni ostatní zaměstnanci vidět na kamerách, ale stejně se bavil tak, že by to neobhájil, kdyby nás začal kdokoli soudit. Protože jiskry vzduchem lítaly. Protože vždycky je to největší téma šukání. 

"Pojď se mnou dozadu. Na chvilku. Na rychlovku. Chceš to víc než já," nepřemlouval, pouze klidným hlasem konstatoval. U posledního argumentu měl naprostou pravdu. Chtěla jsem ho hrozně. Každý atom mého těla chtěl, aby už konečně byl ve mně. Po deseti měsících, kdy jsem ho viděla poprvé, ho chci pořád úplně stejně. Zvědavost je hrozná věc.
"A co když přijdou zákazníci?" dělala jsem mu hlas rozumu.
"Na pauzu na jídlo mám nárok," oponoval zase on.
"Kamery?"
"V zázemí je nemáme."
"Kolegové? Když nás nachytají? Co jim řekneš? Znaj tvou ženu, znají tvého syna. Opravdu tohle chceš riskovat?"
"To nechej na mě."
"Takže jsou zvyklí a podvádíš ji často."
"Já vím, že mi to nevěříš, ale vážně jsem jí za celou tu dobu nevěrný nebyl ani jednou." 

A tak jsme do sebe jeli ještě chvíli.

Spoiler - Ne, neodešla jsem s ním. Jestli spolu někdy souložit budeme, tak si užijeme celou noc, nebudeme spěchat a budu mít šanci se udělat i já, nejen on. A já si na tuhle chvíli počkám. Nechci ho tahat od rodiny. Není to muž, kterého bych chtěla do vztahu. Ale vzhledem k tomu, jak z něj teču jen, když promluví, tak potřebuji vědět, jaké by to bylo doopravdy. Zda jsou to jen silné řeči, nebo by to byl opravdu ten nejlepší sex pod sluncem. Respektive měsíční oblohou.