Chvíle, u kterých by svědomí zaplakalo. Rána s morální kocovinou. Jsme spolu v barech do zavíraček. Introverti, kteří si s ostatními nemají o čem povídat. Nebo je ostatní nepustí ke slovu. Proto můžou mluvit spolu. Otevřeně. O všem.
A zároveň...
Tajemství.
"Říkal jsi mu, že jsi u mne spal?"
"Ne. Myslel jsem si, že mu to povíš sama."
"Tak to nápodobně."
Chvíli mít výčitky.
A pak ho pozvat domů znova. Protože přece nebudu v noci jezdit městem sama. Když jsou všude divní lidé.
"Na gauč?"
"Do postele?"
"Tak jo, tady máš peřinu."
"A co budeš mít ty?"
"Deku... S ním mám taky vždycky deku..."
"Děláš si legraci? Pojď pod tu peřinu taky..."
A tak vedle sebe spíme. Pod malou peřinou a přeci mezi sebou máme odstup. A celý zbytek noci se raději nehneme, abychom se nedotkli.
Vedle nejlepšího kamaráda kluka, který v té posteli spal ještě minulou noc...
Komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentář! :-)