Je čas.

Děkuji ti múzo, že jsi mě opět políbila. Ale víš, příště nemusíš dělat nic tak hnusného, abych mohla psát. A děkuji, Katjessko, že jsi mě tak inspirovala.

Že život není procházka růžovým sadem, to už dávno vím. Myslíte si, že jste na tom špatně? Že se vám nic nedaří a nic není jak byste chtěli? Tak čtětě dál. Možná je zrovna čas probudit se...

---

Pomalu otevíráš oči. Spal jsi. Ale nepamatuješ si, že bys usínal. Co to?

Jsi strašně unavený. Oči ti padají. Znovu je otvíráš. Stojí tě to plno sil. Mrkáš. Mžouráš. Ale stejně vidíš rozmazaně. Snažíš se zaostřit. Než to stihneš, oči se ti zase zavřou. Zkoušíš to potřetí. Děláš to proto, že kolem sebe slyšíš podivné zvuky. A hlasy. Chceš vědět, kde to jsi. Chceš vědět, proč ty hlasy říkají pořád dokola: "Matěji, Maty, prosím, otevři oči." Jsi strašně zmatený. Proč je v tom hlase taková naděje? Proč to zní tak divně? Tak naléhavě? A komu ty hlasy vlastně vůbec patří?

Jsi strašně zvědavý. Přemáháš tu ospalost. Počtvrté. Je to lepší. Už jsi dokázal zaostřit. Teď se to nesmí pokazit. Nevzdáš to. Otáčíš hlavu za hlasy.

Vidíš tři lidi. Mladou holku. Strašně krásnou. Ale proč je, sakra, tak ubrečená? Proč má na tváři vrásky, jako by byla minimálně o deset let starší, než zbytek jejího těla? Co jí asi tak trápí? Přesouváš pohled na druhou ženu. Starší. Tipuješ tak pětačtyřicet let. Možná ani ne. Má krásné oči. Plné bolesti. Nechápeš, proč obě dvě vypadají tak strhaně. Teď už se ale díváš na toho třetího. Na muže, který z nich vypadá nejsilněji. Ten jediný nemá oči zalité slzami. Ale nevíš, že on tu bolest pouze nedává najevo. Je na tom hrozně. Musí se tvářit silně. Musí držet ty dvě ženy po svém boku. Celých těch šest měsíců. Přitom by si nejvíc přál, aby se tento rok nestal. Trápí ho to strašně. Ta bolest. Kéž by to mohl vzít na sebe. Kéž by se to nikdy nestalo. Půl roku čekání, o kterém nikdo nevěděl, jestli nebude marné. A teď kousek naděje. Kousíček. Ani jeden z těch tří, ale ani ty, nikdo netušíte, že ta naděje je menší, než vůbec vypadá.

"Matěji, jsi vzhůru?" pohybuje rty žena. Matěj, to teda asi budeš ty. Kde to asle vlastně teda jsi? Co tu děláš? Proč tu jsi?! Nechápeš vůbec nic. Máš tolik otázek. A jsi tak unavený. Zkoušíš se pohnout. Pravá ruka. Levá ruka. Střídavě zvedáš prsty a díváš se na ně. Fajn, to by ti šlo. Zkoušíš nohy. Nejde to. Proč s nimi, do hajzlu, nemůžeš pohnout? Proč, kurva, necítíš nohy?! A kdy konečně přestaneš být tak hrozně unavený?! Ne, tím se budeš zabývat až za chvíli. Teď zkusíš promluvit. Máš přece hlas! Tak proč se jich nezeptáš? Zkus promluvit. Zvládneš to, tak dělej! Netušíš však, že věta, kterou vyslovíš, je zraní víc, než všechny ty měsíce nejistoty.

"K...Kd...Kdo jste?" šeptáš tiše. Ptáš se na tak hloupou otázku. Ptáš se svých rodičů a dívky tvých snů, kterou jsi před pár měsíci požádal o ruku. Sebral jsi jim tu nevětší naději, kterou od toho okamžiku před prázdninami, měli. Vzal si jim ten výhled do budoucna, ve kterém doufali, že až se z toho kómatu jednou probereš, tak všechno, až na tvé ochrnutí, bude jako dřív. Jen u toho budeš muset sedět na vozíčku. A nebudeš moci sportovat tak, jak jsi to miloval. Ale teď, tou jednou prokletou větou, co jsi vyslovil, jsi jim všechno tohle ukradl. Rozplynulo se to jako cigaretový kouř.

Ty nevíš, kdo jsou. Nemáš ani ponětí o tom, kolik slz pro tebe vyplakali. Kolik hodin a dní u tvé postele strávili. Nevíš, že když jim sestřička volala, že se probíráš, tak ta, která tě miluje víc, než vlastní život, běžela z přednášky přes půl města, jen proto, aby u tebe byla co nejdřív. Nevíš, že tví rodiče taky spěchali jak nejvíc mohli. Nevíš, jak byli všichni tři rádi, že to stihli. Nevíš nic! A nemůžeš za to. Ty jsi totiž jenom před pár měsíci přecházel po přechodě cestu. Jako to dělá každý...

Tak dobré jak jsem chtěla, aby to bylo, to není ani zdaleka. Ale tak nevadí. Snad se aspoň zamyslíte nad tím, že váš život možná ještě není tak strašnej, jak by se mohlo na první pohled zdát...

A jestli někdo studujete medinu a vidíte v tom pár nesmyslů, tak si je nechte pro sebe. :D Ale pokud najdete pravopisné chyby, tak mi je sdělte, protože já jich tam nacházím po každém přečtení víc a víc. Bohužel. Smysl pro češtinu pomalu ztrácím.