můj soukromý konec světa

Už druhý den mě bolí hlava. Opravdu nesnesitelně. Včera aspoň pomáhalo ležet, dneska bolí víc víc víc ať jsem v jakékoli poloze. Ibalgin nebo jak se to svinstvo jmenuje nepomáhá. Přes tu bolest nejde ani spát...

Já to tak nesnáším, že je mi takhle zrovna, když jsem doma sama. No, "doma"... Milého babička by mi aspoň mohla dát nějaké prášky, určitě nějaké má. Jenže tady není. A milý je v práci a vrátí se až večer. A já tady chcípám. Doktorka má jako naschvál dovolenou. A do nemocnice o dvacet kilometrů dál netrefím, protože jsem v tom městě v životě byla jen jednou a to ještě na úplně jiném konci. V kině. Navíc cestu udrncaným autobusem bych nepřežila. Cesta tam jsou samé zatáčky. Zvedá se mi žaludek. Piju vodu a čaj i přes tu nechuť. Ale doufám, že aspoň tohle pomůže. Nepomáhá.

Trpííííím. Je to můj soukromý konec světa. Asi se za chviličku zblázním. Chci si vzít kladivo a rozmlátit si hlavu. Nebo cokoli jiného, aby mě bolela třeba ruka, ale ne hlava. No, asi mi za chviku mozek vyleze ušima. Nosem. Nebo očima.

Nikdy nepřiznám to, že psychická bolest je horší než fyzická. Říká se to tak ne? S tím prostě nemůžu souhlasit. Psychickou bolest zažívám dnes a denně. A když je to nesnesitelné tak ham, sežeru prášek lehnu a spím. Po pár hodinách se probudím a je to lepší. Ten kámen na hrudi není tak velký. Zatímco ta fyzická bolest je pro mě vždycky horší. Možná proto, že není tak častá.

Já vím, že tyhle kecy nedávají absolutně smysl. Ale třeba máte někdo radu, jak se po domácku vyléčit. Au. :(