zlost

Sereš mě jako nikdy předtím. Bylo až moc jednoduché udělat z té bezmezné lásky čistou nenávist. Možná by to celé dopadlo jinak, kdybychom se tenkrát políbili. Možná by to bylo akorát všechno jenom horší.

Už párkrát se mi ve městě stalo, že jsem viděla někoho, kdo vypadal jako ty. Vždycky jsme to přisoudila svému podvědomí, které toužilo tě vidět. Možnost, že bys to byl opravdu ty, jsem vždycky vyloučila. Až do včerejška. Delší vlasy, kalhoty ve kterých jsem tě vídala celou tu dobu kdysi. Když jsem z té tramvaje vystupovala a tys do ní nastupoval, srdce se mi zastavilo. Vždycky jsem tě tak nějak toužila tě jen tak potkat. Jen se usmát a jít dál. Ty sis mě nevšiml. Za těch pár sekund nebyla šance dát ti vědět, že to jsem já.

Udělala jsem chybu. Moc mi to hryzalo svědomí, jestli to jsi ty. Protože jsi přece Pražák, tak co bys dělal na Moravě. Helé, volé, viď? Napsala jsem ti sms. Napsala jsem ti jich deset, protože ty na jednoduchou otázku neumíš odpovědět normálně. Jak jsem na tohle mohla zapomenout. Jak jsem mohla neuvědomit si, že když ti napíšu, tak v tom zase budeš hledat stovky skrytých významů, které tam ale vůbec nejsou. Protože mě je už úplně jedno, jaký si žiješ život. Mně na tom ani trochu nezáleží. Já jen nechci, abys byl v tom městě, které je moje. Které jsem si vysnila já. Kde není nikdo ze střední, takže žádné pomluvy na mou osobu. Žádné kurevské vzpomínky. A víš co, zase jsi mi akorát ublížil. Tím tvým arogantním: "Copak si, kurva, myslíš, že jsi jediná, kdo ten obor v Brně může studovat?!" Ano, myslím, že jsem. Tak se mi přestaň srát do života, protože kdysi jsi takový kretén nebýval...