dobry den, kozy ven

Uhrančivě modré oči. To se prostě nejde nezamilovat. Asi si od něj vyžádám směny, abych vždycky autobusem jezdila s ním. Krásný, galantní, nožky tenké jako laň (tenčí jako já), účes alá Edward Cullen. Ale fakt je sweet. Ještě v té růžové stejnokrojové košili. Ach. Brečela bych, abych mohla v neděli jet zase s ním. Ten pocit, když se oči střetly pokaždé, když kolem procházel za někým jiným. Ach. Ach. Ach. Bože, já slintám. Ale ty modré oči. Potřebovala bych facku. Nebo přestat vidět barvy. Protože poslední dobou jsem nějaká divná. Mohl by to být klidně špinavý bezdomovec, ale pro modré oči bych vraždila. Ach jo. Modroocí, vyhýbejte se mi dobrovolně. Netrhejte mi srdce. A nebo ne. Dopřejte mi ten pocit jen se dívat. Mlčky. Tak jak to umím nejlíp.

Dneska mi to prý slušelo. Konečně jsem zažila ten pocit, kdy se za mnou chlapi v tramvaji otáčeli a nebylo to proto, že bych byla něčím "divná". U Dobrovského po mně jela i prodavačka. Maličká, štíhloučká, blonďatá, přesně můj typ.. :D Pro ilustraci jsem se i vyfotila. A ano. Fakt mi to seklo. Fakt jsem hubená. Padají mi kalhoty, které jsem si loni kupovala s úmyslem, aby mi byly těsné. Jo. A zhubnu ještě a půjdu pod padesát. A budu bulimička a anorektička. Jo. :D A budu ještě krásnější a hubenější a nechám si zvětšit prsa minimálně na velikost F. Ne, fakt jsem pěkná. Samozřejmě tedy nejsem žádná miss (narozdíl od skoro-sousedky, která byla loni nebo kdy na miss world..kde sice nevyhrála, ale už jen to, že se dostala tam..), ale i tak jsem pěkná. Prostě si musím věřit. Pryč s puberťáckým myšlením, šup sem se sebevědomím. Nahodit úsměv a být pretty. Woman. A naučit se mluvit. Střízlivá. Chtělo by to učitele.

Jak jsem byla tak krásná a sebevědomá, tak jsem měla akorát tak největší chuť vysednout v Olomouci a zajít na kafe s Hnědookým. Jo naštěstí jsem si zase z mobilu vymazala všechna čísla (nebo jsem je prostě někam importovala a já nevím kam), takže mě ten nápad musel přejít stejně rychle, jako mě napadl. Pořád tak nějak už tři měsíce čekám na to, čemu normální lidé říkají svědomí. Asi se ztratilo někde ve vší té špíně dnešního světa. A že jí okolo je.

A za to všechno můžou hormony. Jo, říkali nám to ve škole. Takže za modré oči může estrogen. Vazopresin a oxytocin zase způsobuje tu mou tulící potřebu. Být chráněná a dělat ze sebe .. koho vlastně.. chudinku? To ne, to zní jinak než chci. Dělat ze sebe někoho, kdo se potřebuje schoulit do cizí náruče a chce být chráněn před světem. Takže vlastně to, že se pokaždé při pohledu na něj zamiluju, za to nemůže ani tak on, jako to, že mám přebytek estrogenu a nedostatek toho ostatního. Super. Vím proč. Jenže teď by mě zajímalo, jak se toho zbavit. A to mi neporadí už nikdo...

PS:

Znám osobně další Blogovou. A teď jsem jako tak lehce v šoku. Jak je svět malý. Ona má v přátelích dalšího blogera. A ten tam má fotku s klukem co mě v tanečních učil valčík. Ty vole na kole :D Zpátky k tématu. Znám další blogovou. A ne tedy osobně fyzicky, nýbrž jménem. U téhle je totiž docela nemožné znát ji osobně, když bydlí až na ostrovech u Španělska. Znám už jich nějak hodně. Na to, že se snažím blogovat v anonymitě no :D Šest. Jo tohle pidi číslo je pro mně obrovské. Ale pořád se mi zdá, že jsem na někoho zapomněla. No určitě jsem na někoho zapomněla, jen si teď nevybavím koho. Nevadí.

EDIT ráno: Tak už jsem si vzpomněla a nechápu, jak jsem mohla zapomenout zrovna na Luciáše. Takže se znám se sedmi blogery. Huh..