po sedmé během tří let

Březen 2009. Já nemocná jak nikdy předtím. Horečky se šplhaly ke čtyřicítce. V ruce vstupenka a přemýšlení, jestli jít nebo nejít. Venku sníh a zima. Strašná zima. Motivace? Ta byla jasná. Takže na horečku jsem zapomněla. Na neschopnost nadechnout se taky. O rýmě nemluvě. Ta byla úplně vedlejší. Dojela jsem studeným vlakem o dvacet kilometrů dál a musela jsem čekat na ni. Protože ji ujel bus, tak za mnou běžela pěšky. Byl večer, stmívalo se a kolem mě se pohybovaly podivná individua, kterých jsem se fakt bála (pozn. redaktora - o dva roky později slečna vypadá stejně jako ony individua). Ona přišla a mohly jsme jít po cestě posbírat ještě pár dalších lidí. Přišli jsme, dali věci do šatny, sedli na zem a čekali. Dlouhou chvíli jsem si zkracovala smrkáním a přepudrováváním rudého nosu. Vlastně jsem se přesně tam seznámila s holkou, která mě přivedla na nápad psát na blog něco opravdového. Rozvíjet si fantazii. Jo, to byla ta chvíle. Osud. Škoda, že N od srpna toho roku přestala psát. Veliká škoda, byla úžasná a na to, že byla o pár let mladší byla strašně dospělá. A krásná. Pak tam s námi byl také B. Ten, který zná osobně zpěváka. Což jsem se ke své smůle dozvěděla až poté, co jsme odtud odešli. Koncert začal a já zapomněla na to, jak strašně je mi zle. Možná to bylo i tím, že už jsme byly s kamarádkou opravdu silně nadýchané toho smradu z trávy. On to vlastně poznamenal i zpěvák asi po třech písničkách. Že už z toho má taky dost. Tak byli aspoň všichni vysmátí a spokojení. B dostal nápad, že mě protáhne úplně dopředu, abych z toho taky něco měla. Mám. A doteď. Trauma z poga a nahých metalistů. A to jako fakt. Mezi sebou si mě tam přehazovali v rámci poga dva vysocí, špekatí, upocení metalisti bez trika. Jo, sice jsem stála asi metr od pódia, ale za tu cenu to nestálo. Raději jsem se šla zpátky ukrýt do rohu. Přičemž mě popálili cigaretou a polili pivem. Večer jsem spala u mé milované a ráno jela smradlavá domů :D Přeplněný vlak, ale v okolí dvou metrů ode mně bylo prázdno. Musela jsem vypadat úžasně.

To byl můj první a tedy samozřejmě největší zážitek z Vypsané Fixy. Přičemž ty další koncerty byly každý něčím originální. Pamatuju si je, protože každý byl významný něčím jiným. Vždycky se stalo něco, co se mi vrylo do paměti už napořád.

Podruhé jsem na nich tedy byla až přesně za rok v březnu 2010. Tentokrát jsem se zařekla, že neonemocním a užiju si je naplno. Neonemocněla. Pouze jsem si den před tím zlomila při volejbale pravou ruku. Takže jsem šla se sádrou. S krásnou novou bílou sádrou. Zpátky jsem přišla s něčím šíleně špinavým u čeho nešlo poznat, co to jako má být. Koncert jsem si užila celý asi v třetí řadě. Dobře se tam žduchalo do těch lidí, když jsem měla obrněnou ruku. Ironicky nejlepší ale byla asi půlhodina po koncertu, kdy jsem šla parkem domů a potkala jsem D. Protože v té době to byl krásný dlouhovlasý kluk, který mé jméno změnil do tak nádherného tvaru, jako nikdo před ním ani po něm. Měla jsem ho ráda. Jen škoda, že byl z takové dálky. V tom parku jsme se zakecali a on mi řekl plno krásých věcí. Ke vší smůle, se mi druhý den omluvil, že si z toho nic nepamatuje, že byl tak trochu na mol. Takže jsem zapřela, že by mi něco podstatného říkal. Asi to tak mělo být.

Třetí koncert jsem dostala k osmnáctinám. Nebo spíš vstupenku jsem dostala k narozeninám a pár měsíců jsem si pak musela počkat než nastal ten srpnový den roku 2010. Byl to hrozný den. Snad nejteplejší z toho léta. Jestli nebylo 40°C tak k tomu nechybělo daleko. K tomu to byl mini festival na asfaltu, takže se horko ještě násobilo. Umírala jsem a děkovala bohu, že byla blízko řeka, takže jsme se s milou chodily chladit aspoň tam. A pak přijela Fixa. A milá stále umírala. Jenže já ne. Při prvních tónech jsem ožila a žila jsem až do konce. Pak jsem sice málem umřela, ale dva litry ledového pití na ex to zachránily. Sice jsem z toho pak v tom parném létě chytila angínu, ale stálo to za to.

Po čtvrté jsem na ně vlastně byla až pak po dlouhé době. Loni v prosinci. Tam to bylo taky fajn. Ještě aby ne, když jsem na to musela čekat tak dlouho. Jediné, co se mi nelíbilo bylo to, že jsem tam přišla o mé milované gladynky. Už jsou sice opravené, ale už to nejsou ony. Ty krásné, černé, původní. Idiot ten kretén přede mnou co mi na ně pořád účelně šlapal, takže mi fakt skvěle rozkopl špičku. Nesnášela jsem ho a ani nepomohlo to, že mě pak poznal na panáka. Ten ksicht nezapomenu nadosmrti. No a co, že já mu způsobila nejspíš plno modřin. On mi zničil glády. To se neodpouští. Nikdy. A taky mě pak tak trochu sralo, že při cestě zpět jsem sedla na rozjezd na druhou stranu, než jsem potřebovala :D

Po páté, letos v srpnu, jsem se konečně probojovala do první řady. Oddaná fanynka, která na ně čekala když tam stálo asi jen pět lidí. To už jsem byla s milým a ne s milou. (vlastně jsem s ním chodila už i na ten koncert před tím, jenže to si myslel, že spinkám a ne že jsem někde pryč) . Milá Vypsanou Fixu zbožňovala stejně jako já. Milý mi řekl, že žádné české sráče poslouchat nebude, ať si tam jdu sama a ať mě klidně ušlapou. Takže jsem na ten koncert šla patřičně naštvaná. Ale to mi bylo jedno, protože jsem viděla hezky zblízka. A protože všechnu tu zlobu jsem ze sebe dostala, když přišel F a snažili jsme se to tam spolu ještě s pár dalšími lidmi pořádně rozjet. Umírala jsem po nich a pindulína s tunou bezchybného make-upu se mi smála, že vypadám jak strašidlo. Po koncertu jsem si samozřejmě dala pivo. A pak nás chytli policajti, jak jedeme pod vlivem v autě. Nevadilo.

Šestý koncert milý okomentoval slovy - Nikam nepůjdeš, nemáš kde spát. A bylas na nich před měsícem. Nocleh se sehnal a přes veškeré jeho protesty a vyhrožování jsem mu utekla s větou - Můžeš být vůbec rád, že jsem k tobě upřímná. A pak jsem se smála, když se mě všichni naši společní kamarádi nevěřícně ptali, jestli mě opravdu pustil. (Děláš si prdel? A to jsi spala u toho, co jsem tě s ním viděl na Mastrech jak jste se tam k sobě měli? - Ne, to byl jiný. - Ten cos s ním šla do stanu? - Ne. Jiný. Toho jsi nikdy neviděl. - Hele holka, nemáš jich nějak moc? - Kamarádů? Ani ne. -- popřípadě: - To už jsi jako ZASE spala u cizího kluka? A tentokrát jsi mu o tom řekla, nebo mu zase musí někdo lhát a dělat ti alibi tak jako já minule? -- jako bych snad byla nějaká..achjo..) Co se mi při tomhle koncertu vybaví jako první je kurevská zima. Jako druhé se mi vybaví, že se mi hned při druhé písničce vyzula teniska. A vzhledem k tomu, že jsem nechtěla přijít o zuby, tak jsem ji nechala být, skákala jsem na boso a aspoň jsem se teda snažila trefovat se na tu botu, abych nepajdala po blátě a aby mi ji nikdo neodkopl. Páč to by bylo pěkně v háji. Při Emigrantovi jsem se ji snažila zavázat a posunout se dál od slečny, která mě neustále zezadu kopala a od muže, co mi dal pěstí. Tak jsem se procpala spolu s nějakýma klukama o kousek dopředu. A o dvě písničky dál se mi bota opět vyzula. Pokus číslo dvě o zavázání se konal až když lidi volali Ještě jednu. A pokud číslo tři o zavázání a konečně úspěšný pokus se konal až po koncertě, kdy jsem se dostala dál od davu lidí.

No a posedmé jsem na nich byla včera - říjen 2012. Pokaždé jiný playlist. Zmatený Pítrs, na kterého musel Márdi řvát, kterou že to začínají písničkou. Protože všichni začali hrát a on zaspal, protože nevěděl :D Fronta na pivo kde se mnou čekal právě Pítrs a snažil se objednat si celou flašku vína, jenže neměl dostatek peněz. No mě by se ho málem aj zželelo, abych mu těch chybějících padesát korun půjčila. Kdyby aspoň ta prodavačka věděla, kdo to byl. Mě bylo trapně za ní, bo si myslela, že je to normální návštěvník. :D Děkování řediteli za to, že mi přes e-maily měřil tričko, které jsem si chtěla objednat. A rovnou přikoupení dalšího trika, které mi sedne naprosto dokonale. Měl v oku, kterou velikost mi prodat. A pak jsem mluvila s Márdim. Že děkuju za koncert. A aby přijel do Brna, kam to mám blíž. (A kam se mi teď přestěhoval ex, takže tam už i mám pořádně u koho přespat bez zbytečných řečí okolo.) A jemu, že se prej v Brně líbí a že tam jezdí rádi, takže se tam určitě zase ukážou. Hahaaa :D Jo je mi jasné, že by to řekl i na Prahu nebo třeba Olomouc, ale to je mi jedno, protože tohle řekl mně. A já byla v sedmém nebi. Vlastně pořád jsem. Protože je to větší zážitek než cokoli jiného, co se mi za poslední dobu stalo. Jsem ráda za to, že jsem tady kvůli toho koncertu jela přes půl republiky. Rozhodně se mi to vyplatilo. :)