roman tyčka

Teplý jarní den. Seděla ve stínu jejího nejoblíbenějšího stromu v parku. Ba ne. V celém městě. O tomhle místě nikomu neříkala. Bylo dokonale schované před ruchem okolí i když bylo v centru. Sem tam šlo slyšet zacinkání tramvaje, ale to k ruchu města patří tak neodmyslitelně, jako zpěv ptáků v lese. Těšilo ji, že to místo moc lidí nezná. Mohla tady trávit chvíle sama a v klidu dělat to, co ji bavilo nejvíc. Číst si. Takhle si zkracovala čekání na přednášky ve slunečných dnech. Pokaždé to místo opouštěla jen nerada. Jestli si tady zrovna nečetla, tak jenom přemýšlela. Nebo poslouchala písničky. Nebo jen tak seděla ukrytá před světem.

Děj Řbitova zviřátek ji vtáhl do sebe a ona nic nevnímala. Snad by slyšela jen budík, který si nastavila, aby nezapomněla, že má jít do školy. Neslyšela kroky. Pouze ucítila zezadu na krku jemný polibek. Lekla se. Nevěděla jestli začít křičet. Nevěděla, kdo ji políbil a už vůbec ne proč. Jen matně tušila, že nemá důvod se bát. Něco jí našeptávalo, že ví moc dobře kdo to je. Chtěla se otočit. Nedovolil jí to. Dal jí ruce před oči.

"Kdo..?"

"Pššt" přerušil ji. Stačilo tolik, aby se ujistila, že její předtucha nelhala. Ani nemusel použít hlasivky, aby ho poznala. Něžnost obsažena i v tomhle zašeptání mu byla vlastní. Usmála se. Za odměnu si zasloužila další pusu. Konečně se mohla otočit tak, aby mu viděla do tváře. Do očí, které ji uměly tak dokonale omámit. Kdyby mohla zastavit čas, využila by ho k tomu, aby se do těch půvabných očí mohla dívat. Do skonání světa. Existovaly fotky, mohla si prohlížet je, jenže ony to kouzlo zachytit neuměly. Milovala, když v těch očích mohla číst. Vidět všechnu tu radost i bolest. I když ty chvíle nastávaly jen sporadicky. Proto si tu chvíli teď vychutnávala jako by měla trvat věčně. Nemohla totiž vědět, jestli to není naposledy. Jestli to není jen přelud její unavené hlavy.

Obejmul ji. Pořád se nepřestala usmívat. Byla jako zhypnotizovaná. Vysloužila si polibek na ústa. Konečně. Chvíle, o které snila už tolik měsíců.

"Ale.." chtěla namítnout, že to není správné. I přesto, že to tak moc chce. Pořád přece jen nebyla volná. Nebyla jeho, stejně jako on nebyl její. Na rty jí vlídně položil ukazováček. Nechtěl, aby mluvila. Nechtěl riskovat, že by zkazila tu atmosféru. Přítiskl ji k sobě ještě víc a tiše jí zašeptal do ucha:

"Tohle je náš svět. Tak se tomu nebraň. Tohle je to, po čem tolik toužíš, tak se tomu poddej. Teď je ta jediná chvíle, kdy ti to můžu splnit... Než se probudíš a pochopíš, že to je jen sen."