vlak

Podzimní slunce prosvítající přes mraky vytvářelo dojem pěkného počasí. Poslední záblesky tepla před nadcházející zimou. Ve většině lidí to vyvolávalo dobrou náladu. V jiných vlnu solidarity. Slečna ve svetru, ale minikusni zrovna darovala dvě stokoruny cizímu mladému muži, kterého prý okradli. Starší pan se dělil o housku s podivně dohněda zbarveným holubem.

Jiná slečna si čekání na vlak zkracovala balancováním po okraji nástupiště. Nástupiště tři, kolej čtvrtá. Na tu třetí zrovna přijel rychlík. Vychutnávala si ten pohled, když vlak přijížděl. Viděla strojvedoucího, jak se usmívá, že dojeli v pořádku. Viděla, jak vlak jede rychle a brzit začíná až na začátku nástupiště. Vítr z něj jí pročechral vlasy.

Přemýšlela. Jeden krok. Kdyby přijel vlak na tu kolej u které balancovala. Tak málo by stačilo, aby všechno skončilo. Tak malinko. Jeden pouhý krok dopředu. Ne, že by neměla svůj život ráda. (Ona ho totiž vyloženě milovala, usmála se ironicky své vlastní myšlence.) Jenom chtěla zjistit, jaké by to bylo. Zemřít. Okusit, jak chutná to NIC, které hned potom nastane. Byla ji jistá, že takové myšlenky nejsou v pořádku, ale ani trochu jí to nevadilo.

Něco v jejím životě bylo špatně. Neuměla být šťastná. Radovat se z maličkostí. Už ani nevěděla, jak vypadá, když se usmívá. Když se nenalíčila, vypadala jako ubrečená, když se nalíčila, vypadala jako uplakaná. Přitom poslední dobou už jí slzy netekly. Nedokázala cítit nic. Celý svět vnímala jakoby s nadhledem. Jakoby součástí toho světa vůbec nebyla. Umění prožívat zmizelo s prvním žlutým lístkem na stromě.

Její vlak, který pravidelně přijížděl na pátou kolej se stále neobjevoval. Zato přijížděl vlak z Prahy na tu stranu perónu, kde byla ona. Dívala se na to, jak se vlak rychle přibližuje. Jak strojvedoucí troubí a naznačuje jí, aby zmizela. Nevěděla, jestli má chuť uhnout. Anděl strážný, který by se ji snažil držet při životě, se neukázal už několik měsíců. Neměl ji tedy kdo strhnout dozadu. Nevěděla, jestli se má pohnout a kterým směrem. Jestli má na tomto šedivém světě zůstat dál. Taková příležitost se už nemusela víckrát opakovat. Souprava se přibližovala stále rychle. Natáhla nohu. A udělala krok vzad. Nechtěla se chovat sobecky. Nepřála si, aby kvůli jejímu praštěnému rozhodnutí přijela spousta lidí do Olomouce pozdě. Otočila se a tvářila se naprosto stejně jako předtím. Jako by právě nerozhodla o další budoucnosti svého života.