taky jsem šíleně dospělá, ale do tématu týdne to nedám

Jet se podívat do Brna. Jen tak. Protože sice tohle bude poslední zkouška, ale už o nic nejde. Zvládnout, nezvládnout, na tom nesejde. Vlastně už by tam vůbec nemusela jet, ale chce to všechno dokončit. Prostě být jen zvědavá. Na město, ze kterého jí zrovna dneska přišlo vyrozumění od policie.

A to už myslela, že na ni zapomněli. Teď doufá, že na "ně" zapomenou aspoň ti, co "je" chytli napité v autě. Kde se poděla její zodpovědnost? Pokutu by její peněženka nezvládla. Odebrání řidičáku naštěstí nehrozí. To by vzali na místě. Doufá. Uvažuje nad tím, že celé prázdniny letos tak nějak přestřelila. Porušila snad všechno, co si kdy slíbila. Ozvala se člověku, jehož *nenapadá mě přídavné jméno* schopnost je zmizet. Kdykoli, kdekoli, ale nejčastěji ve chvíli, kdy to nejmíň čeká. Slíbila si, že už se mu první nebude ozývat. Nepovedlo se. Nevinnost v oblasti věrnosti se také poděla tatam. Slib "po fesťáku na sebe zapomenem" taktéž nějak nevyšel. Sedání do auta ožralým řidičům předčilo ještě to, když za ten volant sedla v takovém stavu sama. Jízda v kufru se najednou zdá být nic. Každý týden okno z minimálně jedné akce. Když nějaký den nevyšlo pití s kamarády, tak aspoň pivo doma. Podání žaloby na vlastního otce je už snad jen třešničkou na dortu. Všechno se posralo. Jediné, co by jí teď scházelo, by bylo zjištění, že je těhotná. Ale to už by bylo fakt moc.

Měla by jít spát. Protože jede brzy ráno. Do města, ve kterém už měsíc nebyla. Do města, kde osm měsíců bydlela. A snad ještě někdy bydlet bude. Jednou snad. Jenže to by se jí nesmělo v květnu stát to, co se stalo a to by nesměla v afektu říct, že to město nenávidí a v životě už tam bydlet nechce. Kdyby... Kdyby tam nebyli takoví zlí lidé, bylo by teď všechno jinak. Těžko říct, jestli je to teď lepší nebo horší. Kdyby se toho hned někdo nechytl, tak by ji vztek přešel, přestěhovala by se akorát do jiného domu a bylo by. Do jiného domu v Brně a ne do jiného domu v prdeli, kde ani lišky neříkají dobrou noc, protože je to pro ně moc daleko.

Nejvíc ji sere, že promešká všechny ty koncerty, které tam mohla prožít. Jen proto, že nemá u koho přespávat. Jak směšné. A to se tak těšila na dvacátého září. Smůla. Všichni jdou na koleje. Všichni. Nikdo na privátě, kdo by ji nechal spát u sebe. Smutné jak málo má kamarádu. Introvertka pitomá.

A štve ji taky to, že má vychozený debilní gympl. Toho nepřestane litovat. Protože gymplák musí na vysokou. Protože po odstudovaném prvním roce buší hlavou o zeď a chce vrátit čas. Protože by šla radši pracovat, kdyby nějaká práce byla. Pokud zrovna nechce uklízet v Tescu. Ale to jí její úroveň nedovolí. Na to se cítí moc hrdá.

Prázdniny skončily. Školou povinným dětem začalo deset měsíců trápení. Je čas vrátit se do zajetých kolejí. Čas vrátit všechny ty sklenky do obchodu, čas vystřízlivět. Namalovat si úsměv. Oprášit masku, dát si ji na obličej a tvářit se, že všechno bude fajn. Že všechno JE fajn. Ona je jen loutka. Za nitky ji tahají všechny ty postavy okolo, které ji tolik ovlivňují. A když najednou oživne, nikdo ji nedrží na řetězu a tak se začne chovat tak strašně. Až je jí z ní samotné špatně. Protože je zlá. A hnusná. Všem jenom ubližuje a oni o tom vůbec neví. A přitom chce být ta krásná a báječná. Nedaří se, nedaří.

Maska oprášena. Průhledné šaty oblečeny. Vzhled éterické bytosti nasazen. Teď už jen protančit životem zase do dalšího levlu. S lehkostí a nevinností jí vlastní.