lazeno do fialova

Seděla u notebooku ve své fialové mikině ve svém fialovém pokoji. Kdyby řekla, že na fialové posteli, bylo by to už moc ujeté. Než se sem přestěhovala, býval to totiž metalový pokoj čtyřicetiletého chlapa. A ona z něj udělala... Tohle. Smála se tomu. Takhle to zprznit. I když ona v tom metalovém ladění chtěla zůstat. Jenže černé zdi ji nedovolili. A rakev místo postele ani omylem. Vždyť je to přece ťutinka. Vždyť k ní sedí ty krásné pastelové barvy. A ne nějaká černá.

Dívala se do zrcadla na skříni. Přemýšlela o té holce, co v zrcadle viděla.

Viděla krásnou usměvavou slečnu. Napadlo ji, že by se nechala ostříhat. Zkrátit to aspoň o dvacet centimetrů. Možná i o třicet. Na druhou stranu věděla, že by toho litovala hned, jak by to udělala. Bavilo ji, když slyšela na své vlasy chválu. Což slyšela pokaždé. Od holek, které jí záviděly, od kluků, kteří většinou poznamenali něco jako, že správná holka má mít dlouhé vlasy. Rčení dlouhé vlasy, krátký rozum si jí nikdo nedovolil říct.

Prozpěvovala si písničky od Vypsané fixy. Uvažovala, na které místo si má nechat udělat tetování. Dva nápady. Tři místa. Na očích jí šlo vidět, jak je šťastná. Ale ne jen proto, že poslouchá to, co má ráda. Ale proto, že si nemá na co stěžovat. Protože žije svůj sen. Sen uzpůsobený do reality. Protože i malé dítě ví, že to, co si vysní hlavička, nemusí být nutně pravda. Protože někdy se stačí spokojit s maličkostmi, aby byl člověk šťastný.

A to, jestli někdy někomu připadá zoufalá. Možná se tak zrovna cítí. Možná totiž zrovna žije ten svůj vysněný život, který reálný nemůže být ani trošku. Protože to by musela být někdo jiný. Jiná holka. Ta pravá pro někoho jiného. Nesměla by mít za rodičovský vzor muže, který má pět dětí se čtyřmi ženami a nesměla by se tak zamilovávat do každého jen trochu jiného. Ale tyhle chvíle byly jen minimální. Věčně totiž byla někde rudá od toho, že ze záchvatu smíchu nemohla popadnout dech. Dokázala prokecat na Skypu s nejlepším kamarádem celý den ve stylu - Co věta, to hláška. A ti, co ji znají osobně, ji považují za klauna.

... A jediná věc, ze které byla opravdu zoufalá byla ta, že si o ní mysleli, že je věčně zoufalá...