Jedním dechem

Ahoj,

víš ještě kdo jsem? Ano?

Včera jsem se dívala na Hledá se Nemo. Naše pohádka, pamatuješ?

"Jsi jako Dory."

"Tak praštěná?"

"Ne, tak krásná."

Vzpomněla jsem si na tebe. Na tvé rady, ať všechno nechám být, a jen proplouvám životem. Just keep swimming. A s tebou se mi tím životem proplouvalo skvěle.

Druhý ročník gymnázia, to byla ta doba, kdy jsme se seznámili. Před Vánoci. Tys na diskotéky nikdy nechodil, já taky ne, ale oba jsme na tu Vánoční šli. Kvůli sobě navzájem. Pamatuješ? Seděli jsme naproti sobě a celou dobu jsme ze sebe nespustili oči. Až se nám ostatní smáli. Když jsi odcházel, mrknul jsi na mě. Možná sis se mnou tehdy jen hrál. Jak to bylo? Vysvětlíš mi to někdy?

Dva měsíce na to jsi mi psal. Sehnal sis moje číslo, aby ses mohl zeptat na to, jestli s tebou pojedu do Brna. Nemohla jsem zameškat školu, protože mi nevycházela absence, ale jela jsem. Co bych pro tebe neudělala. Čtyři hodiny vlakem. Čtyři pitomé hodiny, když jedu sama. Čtyři krátké hodiny, když jsem jela s tebou. To byla ta chvíle, kdy jsem si Brno zamilovala. Kdy bylo víc než jasné, kam bude směřovat má přihláška na vysokou. Protože jsem to město viděla v oparu lásky. V mlze něčeho podivného, co se vznášelo všude, kde jsi byl ty.

"Kudy se dostaneme na výstavu Tutanchamona?"

"Sednete na jedničku a pátá zastávka."

"Ale my chceme jít pěšky."

"Tak směrem na Vídeň."

"Děkujeme."

"Prosímvás, kudy tudy na Vídeň?"

Paní s kočárkem si musela myslet, že jsme idioti. Taky bych si to myslela. Normálně bych nasedla na tu šalinu. Jenže tys řekl ne. Takže ne. Ten zamilovaný pocit si pamatuju doteď. Jak jsem na tebe visela pohledem. Hltala každé tvé slovo. Byla rudá až za ušima. A dívala se jak na svatý obrázek. Jak jsi mě vnímal ty? Jak? Vždyť to vypadalo, že cítíš to samé. Já naivka...

Cestou zpátky jsi celé čtyři hodiny vydržel číst nějaký hloupý časopis. Vzhůrunohama a nahlas. Všechny v tom kupé jsi sral. Všechny. Jen já seděla, užívala si těch náhodných doteků a vychutnávala si každou chvíli s tebou. Měla jsem na to právo. Bylo mi pouhých šestnáct. Vážně je to tak dávno?

Dalších pár měsíců potom. Pouť. A zase ten pocit, že na celém světě jsme jen my dva a nikdo jiný neexistuje. Cítil jsi to tak taky. A nelži, že ne. Byla jsem zaslepená touhou, ale tvoje oči jsem viděla zřetelně. Oči, které mění barvy podle nálady. To uměly jen ty tvé. Umí to stále?

Pak začal rok, kdy se každý den dělo to samé. Začali jsme spolu jezdit vlakem ze školy. Jako puberťáci jsme se doháněli, za rohem na sebe čekali, abychom mohli spolu jít aspoň kousek. Sedali jsme do vagónů, kde neseděl nikdo známý, abychom měli soukromí. Abych ti mohla říct, co mě trápí a ty abys poslouchal a radil mi. I každé ráno se dělo to samé. Kamarádka, se kterou jsem dojížděla musela nenápadně zmizet, abychom my mohli jít spolu. Sami. Abych do školy chodila vysmátá, protože jsi mě pokaždé něčím rozesmál. Protože ty jsi to uměl jen pohledem.

Pak se všechno změnilo. Ty sis našel holku, já kluka. Abrakadabra, všechno bylo fuč. Spolu jsme začít chodit nemohli, protože by to bylo moc krásné na to, aby to bylo reálné. Tak jsme se začali hádat a postupně se spolu bavit úplně. Přátelé jsme nemohli být. Už to nešlo. Už jsem se ti nemohla svěřovat. Už jsi mě nemohl poslouchat. Stále jsme se milovali, že jo? S ní si nebyl šťastný, to na tobě šlo poznat z dálky. Pořád jsi chtěl mě, viděli to i ostatní. Proč si myslíš, že se se mnou přestaly tvoje kamarádky bavit? Žárlily. Měly k tomu důvod? Povíš mi to?

Pak jsme odmaturovali. Všechno skončilo. Tys mi slíbil jednu věc. Něco tak pitomého a já na to naletěla. Že nezapomeneš. Že tady pro mě budeš pořád. Když mě bude cokoli trápit. Budeš tady a vyslechneš mě. Vždyť přece máme ICQ (tak proč tam nechodíš..), máme i ksichknihy (tak proč sis mě smazal..) a dokonce i mobily (má vina, že jsem ztratila všechny kontakty..).

Je to rok a půl, co jsme se viděli naposledy. Rok a půl. A stejně se mi vybaví pořád ten stejný pocit, když se řekne tvé jméno. Ten úsměv, kterým jsem se uměla smát jen na tebe. Můžu tě proklínat. Smím tě nenávidět, na to mám právo. Ale stejně vím, že kdybych tě teď potkala, tak do toho zase znovu spadnu. Zase bych se hrabala z těch sraček, kam mě láska k tobě dovedla.

Tak co, brouku, uvidíme se ještě někdy? Stál bys o to ještě vůbec?