Prostě Víla

Plácám se ve všem. Hrozně. Nedokážu zaměřit myšlenky na jednu věc, protože se mi tříští jako když sklo spadne z výšky na zem... Občas mě samotnou vyděsí to, jak rychle se dokáže splnit obyčejné přání, které si pro sebe vyslovím jen tak mimochodem... I když Kryštofy od jisté doby nesnesu, stejně se mi na mysl dostává jejich text "nemožné na počkání, zázraky hned". Po několika dlouhých letech jsem včera své mysli dovolila připustit variantu, že bychom se s F. viděli. A to i po tom, co jsem asi šest let zvracela pokaždé, když jsem slyšela jeho jméno... Nějak si nedokážu představit, že se opravdu setkáme, ale v tom, že mi napsal on, ne já jemu, a ve větě 'rád tě uvidím' je jistá naděje... Po sedmi letech už musí být každá jizva zahojená... Jsem na nervy z práce. Domluva s nimi je taková, že třeba vůbec nevím, v kolik tam mám přijít a co mě první den čeká. V životě jsem nepracovala, prostě nevím... A tak bloumám po Praze, sluchátka v uších a jsem v "šeru". To je ...

Oba. Na konci prázdnin na stejném místě. Přitom každý úplně jinde. Tři dny. Tolik bych si přála... A tak se všechny hvězdy semkly, aby se to přání splnilo. "Jsi to ty?" "Ty si mě tajně fotíš? :D No jasně, že to jsem já." "Tak to jsi několikrát stál a procházel těsně vedle mě." "Kde??" Protože když mi těsně předtím poslal fotku ve stejném oblečení, které měl na sobě teď, bylo velmi jednoduché ho poznat. Protože prostě na první pohled vypadá jako Jess Mariano. Protože prostě na první pohled vypadá jako někdo, kdo by mě dokázal pobláznit. A vypadá tak i na druhej, na třetí i na čtvrtej pohled. A vypadá tak celým tělem, duší i srdcem... "Takže teď už víš, že není o co stát." "Neřekla bych." "Že tě to pořád baví mi lichotit." "Už nebudu, když si toho nevážíš." "To já jen tak dělám, že si toho nevážím:)" Poblázněná. Totálně. Protože není naštvaný, že jsem ty hranice překročila, když jsem si ho fotila. M...

"Ty jsi taková éterická duše. Taková víla." Říkal mi tetin manžel v autě, když mě stěhoval. Kupodivu tuhle větu řekl česky. Jinak je to Rus a ta čtyřhodinová cesta s ním pro mne byla utrpení, protože jsem mu nic nerozuměla. A možná to ani nebyla moje vina. Když totiž řekl, že u nich na ptáky střílí brokolicí, složitě se mi vysvětlovalo, z čeho jsem dostala záchvat smíchu. Pořád mám ten záchvat, když si na to vzpomenu. "Víla? Já? Proč si to myslíš?" "Vypadáš taková jemná. Určitě ráda maluješ, že jo?" Už hodněkrát jsem se setkala s tím, že mi lidi říkali Vílo. Proto jsem si vlastně tady nechala tuhle přezdívku. Jenže tehdy jsem byla hubená a Víla se ke mně opravdu hodila. Proto mě těší, že i teď se najdou lidi, kteří ve mně tu Vílu vidí. Stejně jako když mi prohlížel facebook jeden kamarád, který mě nikdy předtím neviděl, a jako první ho zaujala fotka, kde sedím na kmeni stromu a zapisuji tam početní stavy lýkožrouta smrkového v Beskydech. To ale z té fotky ...

"Zařekla jsem se, že ti psát nebudu." "Neslibuj si věci, které nemůžeš splnit." "Udělal bys mi radost, ale nebudu tě prosit." "Vždyť víš, že to na mě ani nefunguje a bylo by to zbytečný. Ale možná ti tu radost udělám. Uvidíme." Roztříštěný. Na tísíce kousků. Náladový. Každý den jiný. Brečet, prosit, hypnotizovat jméno. Marně. Zapomenout, vzdát to. A napíše sám. "Jedu tam." "Já taky. Vyhrála jsem lístky." "Hezky :) Já budu mít permanentku." Oba. Na konci prázdnin na stejném místě. Přitom každý úplně jinde. Tři dny. Tolik bych si přála... "Vaše přání je mým rozkazem, slečno." Kéž by...

Štveš mě. Hrozně. A já sebe štvu ještě víc. "Co na mě vidíš?" "Tehdy ta fotka... Slušelo ti to no." "Mám novou, podívej se." Tak si mě omotáváš. A štěstí se střídá se smutkem ve vlnách. "Není důležité, co chci, ale co si můžu dovolit." "Vysvětlíš mi to?" "Nevysvětlím." Jsi blázen, magor a šílenec. Pro to, co na té fotce děláš. Pro to, že tou fotkou jsi zase o kus víc jako ten "pravý" Jess z toho seriálu. Nepoučitelná. Až po uši... Jsou věci, který jsou fakt ironický. Třeba, že jsme každý na dovolené byli úplně jinde s někým úplně jiným. Ale fotky máme tak podobné, jako bychom byli spolu na stejném místě... Ten sen byl vlastně realita. Akorát trochu popletená. ... A jak mám teď jako usnout.... Potřebovala bych se vyplakat.

Asi nikdy to nepřejde. Všechny myšlenky se toulají v dálkách. Všechna přání se upínají k tomu, aby si všiml... Deset let uteklo jako voda. A stejně je to pořád tak intenzivní. A pak si opravdu všimne. "Uživateli F. se líbí váš příspěvek." Deset let. Pubertální láska. První láska. Ta opravdová a dětsky nevinná. Zakázaná. Ale ta rozklepaná kolena by tady byla úplně stejně jako tehdy. Úsměvy v metru od ucha k uchu, protože co kdyby... Co kdyby tam přeci jen náhodou byl... Nebude. Jezdí autem. Ale co kdyby... Víc než 7 let od posledního setkání. Ale pořád je to tak děsně silné. Těžko uvěřitelné. Špatně popsatelné. Naivní. Dětinské. Co byla pravda a co byl jen sen? Je to zastřeno v mlze za závojem vzpomínek. Ten polibek. Byl opravdový? A co všechny ty letmé doteky. Zní to bláznivě, ale ještě šílenější to je, když se to odehrává v mysli člověka. Anděl strážný, který se vždycky objevil, aby mohl zmizet. Spřízeněná duše. Kluk, který vždycky věděl... Ten, kterej byl vždycky úplně jiný...

První oficiální den v Praze sedím ve svém novém pokoji na parapetě u obrovského okna a koukám do dálky na protější kopec. Dlouho jsem teď přemýšlela, co při tom pohledu z okna cítím. Hlavou mi běželo hodně slov. Vyšehrad. Krok do neznáma. Boží spolubydlící. Ale přišla jsem na to, že ten pocit dokážu definovat dost přesně. Cítím zamilovanost. Stěhovala jsem se v životě pětkrát. V devatenácti od rodičů, ve dvaceti k tehdejšímu klukovi, v jednadvaceti do společného pokoje s kamarádkou, ve čtyřiadvaceti zpátky k rodičům a teď v šestadvaceti cítím to, co jsem nikdy předtím necítila. Možná je to jen tím horkem. Ale po těch pár hodinách, které jsem tady strávila, se tady opravdu cítím jako doma. Ironické je, že tenhle pocit jsem u rodičů nezažila. Měla jsem se dobře, to jo. Netýrali mě, nechovali se ke mně ošklivě. Vychovali ze mě slušnou mladou ženu. Ale nikdy jsem vlastně neměla svůj pokoj. Ten jsem si vybojovala až ten poslední rok, kdy jsem se starala o dědečka. A je to fakt hrozně špatné...