ten

Asi nikdy to nepřejde. Všechny myšlenky se toulají v dálkách. Všechna přání se upínají k tomu, aby si všiml... Deset let uteklo jako voda. A stejně je to pořád tak intenzivní. A pak si opravdu všimne. "Uživateli F. se líbí váš příspěvek." Deset let. Pubertální láska. První láska. Ta opravdová a dětsky nevinná. Zakázaná. Ale ta rozklepaná kolena by tady byla úplně stejně jako tehdy. Úsměvy v metru od ucha k uchu, protože co kdyby... Co kdyby tam přeci jen náhodou byl... Nebude. Jezdí autem. Ale co kdyby... Víc než 7 let od posledního setkání. Ale pořád je to tak děsně silné. Těžko uvěřitelné. Špatně popsatelné. Naivní. Dětinské.

Co byla pravda a co byl jen sen? Je to zastřeno v mlze za závojem vzpomínek. Ten polibek. Byl opravdový? A co všechny ty letmé doteky. Zní to bláznivě, ale ještě šílenější to je, když se to odehrává v mysli člověka. Anděl strážný, který se vždycky objevil, aby mohl zmizet. Spřízeněná duše. Kluk, který vždycky věděl... Ten, kterej byl vždycky úplně jiný, než ostatní. Hloupé klišé. Hloupá pravda.

Plamínek lásky plápolající někde v koutku duše vyroste vždycky, když je ten správný čas. Když je jasné, že i když teď dva měsíce na instagram nic nepřidal, tak tenhle den prostě přijde a té fotce to srdíčko dá. Vždycky tady to pouto bylo. A vždycky bude. A taky na to ta aplikace upozorňuje, ale to už není tak kouzelné.

Pořád to tady bude. Ten naplňující pocit někde uvnitř srdce. Ty silné nepopsatelné emoce. Silně nepopsatelné. Vždycky to byl Ten kluk. Ten, který zapříčinil, že umí fungovat jen když je zamilovaná.

'Můžeme se vidět? Prosím.'