první noc

První oficiální den v Praze sedím ve svém novém pokoji na parapetě u obrovského okna a koukám do dálky na protější kopec. Dlouho jsem teď přemýšlela, co při tom pohledu z okna cítím. Hlavou mi běželo hodně slov. Vyšehrad. Krok do neznáma. Boží spolubydlící. Ale přišla jsem na to, že ten pocit dokážu definovat dost přesně. Cítím zamilovanost.

Stěhovala jsem se v životě pětkrát. V devatenácti od rodičů, ve dvaceti k tehdejšímu klukovi, v jednadvaceti do společného pokoje s kamarádkou, ve čtyřiadvaceti zpátky k rodičům a teď v šestadvaceti cítím to, co jsem nikdy předtím necítila. Možná je to jen tím horkem. Ale po těch pár hodinách, které jsem tady strávila, se tady opravdu cítím jako doma. Ironické je, že tenhle pocit jsem u rodičů nezažila. Měla jsem se dobře, to jo. Netýrali mě, nechovali se ke mně ošklivě. Vychovali ze mě slušnou mladou ženu. Ale nikdy jsem vlastně neměla svůj pokoj. Ten jsem si vybojovala až ten poslední rok, kdy jsem se starala o dědečka. A je to fakt hrozně špatné, když člověku chybí osobní prostor. Nemít kam utéct. Nemoct se před světem zamknout. Nemít své věci v jedné místnosti, ale rozdrobené náhodně po celém domě.

Za ten poslední rok a půl mi soukromí hodně chybělo. Ale nejen to. Chyběla mi ta samostatnost. Nezávislost. Chuť dělat si co chci, kde chci, s kým chci a nebýt vyslýchaná. Chybělo mi rozhodovat se za co utratím a proč.

Ten byt není velký. Nábytek v něm není nový. Nutně by to tady potřebovalo rekonstrukci. Kromě několika párů ponožek a kalhotek tady nemám nic. Ani peřinu. Ale když tak sedím na tom obřím okně, tak jsem si jistá jediným. Je to tady inspirující. A moc si přeji, abych zde našla zase svou múzu. Přitom mé srdce už ví, že ano, že tady je, stačí se jen nechat unášet tím správým proudem (ne)vědomí...