bez pointy

"Ty jsi taková éterická duše. Taková víla." Říkal mi tetin manžel v autě, když mě stěhoval. Kupodivu tuhle větu řekl česky. Jinak je to Rus a ta čtyřhodinová cesta s ním pro mne byla utrpení, protože jsem mu nic nerozuměla. A možná to ani nebyla moje vina. Když totiž řekl, že u nich na ptáky střílí brokolicí, složitě se mi vysvětlovalo, z čeho jsem dostala záchvat smíchu. Pořád mám ten záchvat, když si na to vzpomenu.

"Víla? Já? Proč si to myslíš?"

"Vypadáš taková jemná. Určitě ráda maluješ, že jo?" Už hodněkrát jsem se setkala s tím, že mi lidi říkali Vílo. Proto jsem si vlastně tady nechala tuhle přezdívku. Jenže tehdy jsem byla hubená a Víla se ke mně opravdu hodila. Proto mě těší, že i teď se najdou lidi, kteří ve mně tu Vílu vidí.

---

Stejně jako když mi prohlížel facebook jeden kamarád, který mě nikdy předtím neviděl, a jako první ho zaujala fotka, kde sedím na kmeni stromu a zapisuji tam početní stavy lýkožrouta smrkového v Beskydech. To ale z té fotky poznat nejde. Takže jeho reakce byla dost podobná.

"Ty si na té fotce maluješ, že jo? Takže jsem tě odhadnul správně, že jsi taková něžná duše..."

Nekreslím. Nemám na to talent. I když... Já bych to v hlavě vždycky viděla úplně nádherně, ale na papír to prostě předvést neumím. Ale když mám před sebou nakreslený obrázek, tak ho umím překreslit. Takhle se mi povedlo namalovat nádherný obraz Jágra pro mého milovaného Kladeňáčka. A taky umím naprosto báječně nakreslit mrtvolu u popelnice. Když jsem totiž byla na základce, chodila jsem po škole do práce k mamce. A nudila jsem se. Tak jsem poslouchala písničky. No a Landa v písničce Vrána zpívá: "Obraz, co maloval úchylnej malíř. Zátiší s postavou u popelnic." Takže jsem pokaždé malovala tohle, až jsem to asi po měsící dotáhla k dokonalosti. I ty mouchy tam dokážu vykreslit věrně.

Jak nad tím přemýšlím, tak opravdu jsem jiná. Všichni cestují k moři a moje ideální dovolená je někde v muzeu. Když jsem poprvé vyjela z republiky, bylo to do Paříže, protože Louvre... V Krkonoších Kladeňáček obdivuje výhled a já si čtu naučné tabule a googlím si k tomu doplňující informace. Všechnu energii čerpám ve skalách, protože si představuji, jak nádherný by z toho byl obraz. Miluji Jiráska, protože miluji češtinu... S tím tetiným manželem jsme se na Vyšehradě předháněli v tom, kdo ví víc o naši historii a rodička na nás jen koukala a nechápala, jak je možné, že toho vím tolik, protože po ní určitě nejsem.... Mimochodem, cítím se zahanbená, protože toho víc věděl Rus. Budiž mi odpuštěním, že to vystudoval a živí se jako průvodce... Ale stejně mu závidím, kolik toho o naši zemi ví. Já totiž o Rusku vím jen dvě věci. Vodka a Putin.

Hraju si na takovou vzdělanou, a pak jednou po pěti letech jdu s kamarádkou na nějakou událost, nemusím se po celé té době starat o to, v jakém stavu se vrátím domů, protože si mě Kladeňáček vyzvedne. Tak si vezmu princeznovské šaty, že budu konečně za dámu. A místo toho se ožeru jak dobytek a jediné, co si z toho večera pamatuju je to, že na mě byl Kladeňáček milejší než kdykoli jindy. Asi proto, že jsem ho konečně nechala být mým rytířem a ochraňovat mě.

A pak si ještě pamatuju ten rozhovor...

"Jak jsi to překonala? Jak ses odmilovala? Co mám dělat? Je tak daleko, je o tolik mladší a já ho nesmím mít ráda... Taky jsi to zažila... Jak ses přes to dostala?"

"To se ptáš té pravé. Vždyť jsi mě celou dobu kryla, když jsem za ním jezdila. Když jsme si psali..."

"Proto chci radu po tobě. Ty teď víš nejlíp, co bys předtím udělala jinak."

"Nic. Užívej si to. Jak se jmenuje?"

"Jess."

"Jess je hezčí jméno."

"Tohle jsem slyšet nechtěla."

"Chtěla."

Jo. Asi chtěla. Protože jsem asi opravdu ta éterická bytost, která se živí láskou.

Od pondělí jsem jen doma, protože jsem vytopená, takže je tady všechno otevřené dokořán, čekám, až to vyschne, a hlídám byt... Zítra se se Sheldonem měníme, doma zůstane on a já odjíždím... No a já si tak uvědomuji, co celou tu dobu tady na bytě dělám. Celou dobu si jen tančím a zpívám. Nezajímá mě opravdový svět, když zajímavější mi připadá ta skutečnost, která se odehrává v mé hlavě. Snad pro mě budou mít sousedi pochopení, a taky si budou myslet, že jsem jenom ta něžná Víla. I když pro ně spíš zním jako těžkotonážní hroch bez hudebního sluchu.