komplikovaná

Plácám se ve všem. Hrozně. Nedokážu zaměřit myšlenky na jednu věc, protože se mi tříští jako když sklo spadne z výšky na zem... Občas mě samotnou vyděsí to, jak rychle se dokáže splnit obyčejné přání, které si pro sebe vyslovím jen tak mimochodem... I když Kryštofy od jisté doby nesnesu, stejně se mi na mysl dostává jejich text "nemožné na počkání, zázraky hned". Po několika dlouhých letech jsem včera své mysli dovolila připustit variantu, že bychom se s F. viděli. A to i po tom, co jsem asi šest let zvracela pokaždé, když jsem slyšela jeho jméno... Nějak si nedokážu představit, že se opravdu setkáme, ale v tom, že mi napsal on, ne já jemu, a ve větě 'rád tě uvidím' je jistá naděje... Po sedmi letech už musí být každá jizva zahojená...

Jsem na nervy z práce. Domluva s nimi je taková, že třeba vůbec nevím, v kolik tam mám přijít a co mě první den čeká. V životě jsem nepracovala, prostě nevím... A tak bloumám po Praze, sluchátka v uších a jsem v "šeru". To je takový ten stav mysli mezi bděním a spánkem. Říká se tomu taky obyčejně čumět do blba. Touhu komunikovat s lidmi budu mít až po tom, co budu vědět, co mě čeká v práci. Ta samota mi zatím vyhovuje. To, že nemusím s nikým mluvit. Že můžu být tiše a ve svých myšlenkách...

Které se tříští...

Když mi psal můj spolubydlící, že k sobě hledá někoho do bytu, chtěl někoho tichého. Psala jsem mu, že tichá jsem. Asi nečekal, že AŽ TAK tichá... Další písnička, která mě dneska napadá. "Mě se líbí, líbí, líbí holky holky pitomý..Vystačí o holé větě..." Nezměnila jsem se. Dokážu poslouchat, dokážu strpět hodně, dokážu se bavit s dětmi od rána do večera. Ale jakmile jde o stejně staré cizí osoby, jsem pořád stejně tichá, jako na základce. Nevím proč to tak mám. Stydlivá. Zakřiklá.

Za poslední měsíc jsem vypila tolik alkoholu jako celkem za všechny ty poslední roky, co jsem s Kladeňáčkem. Už mě asi přestalo bavit být ta poslušná holka. Jenže já nevím, kdo jsem. Jaká jsem. Co od života chci... Když jsme chodili po obchodech a vybíral mi šaty ve slevě, náhodou mi do kabinky přinesl i jedny bílé krajkové. Vyzkoušela jsem si je, ale tak hrozně mě vyděsilo to, že bych měla někdy být jako bílá nevěsta, že jsem je ze sebe strhla rychlostí blesku. Přitom si pořád myslím, že jsme pro sebe stvoření. Jen mě to, co se děje okolo, děsí. Všichni se vdávají a rodí děti, když se mi líbí nějaký kluk, můj první pohled směřuje na prsteníček... Jsem z toho, že bych měla být taky taková (spořádaná, dospělá, vdaná, s dětmi), vystrašená natolik, že jsem se až po uši zabouchla do o tolik mladšího Jesse... S kterým jsem si toho za poslední týden napsala tolik, co jsme zameškali za celé prázdniny.

Už bych měla dávno spát. Ospalá jsem asi tak od šesti večera. Ale nespím, protože spolubydlící se ještě nevrátil, i když se nezmiňoval, že by tady neměl být, a já se sama bojím. U doktora mě sestřička oslovuje "paní magistro". Vážně může být paní magistra někdo, kdo se bojí zhasnout si lampičku a má u postele pepřák? Vždyť to oslovení zní tak dospěle... A já ještě dospělá nejsem...