život je jen náhoda

Ten název by se víc hodil k nechtěnému otěhotnění... Ale i tak ;-)

Po dlouhé době jsem posbírala zbytky fantazie. A nebo to je třeba všechno pravda. Kdo to ví, odpoví?

Ps: Pošetilé....

---

**

Odcházela z jeho stanu. Ve vchodu mu ještě naposledy řekla: "Žádnou Anetu neznáš, stejně jako já neznám žádného Tomáše. Jasné?" Cítila se trapně za to, že se to jméno dozvěděla teprve deset sekund předtím. "Jasný, neboj se." usmál se na ní. Dostala poslední pusu. Otočila se a odcházela zpátky do svého stanu. Zničená se zbytkem alkoholu v krvi a nohama špinavýma od uhlíků. Poslední, co slyšela a vnímala, bylo jak na něj někdo zařval: "Pedofileeee!" Neubránila se smíchu. Na cestu jí hráli Škwoři. Nevěděla, jak se má tvářit.

***

Docela úspěšně zapomněla. Sem tam ji dostihla nějaká výčitka, občas se ozvalo i svědomí, ale do značné míry si byla schopna uvědomovat, že chyby jsou vždycky negativní a tohle tedy za chybu považovat nemohla. Protože chyba nikdy nemůže být hezká. Většinu času si vlastně už opravdu neuvědomovala, že kdysi dávno za devatero horami a devatero řekami žil nějaký kudrnatý Tomáš. A doufala, že on to má stejně.

***

Seděla v Ostravě na nádraží a stěží dýchala. Krásný dubnový den. Až na ten vzduch. To nebylo nic pro její plíce. Po víkendu odjížděla od rodičů a byla vděčná, že opět jede do kraje, kde vzduch není vidět.

Musela se usmát, protože kolem ní zrovna proběhlo nějaké mrně, jehož maminka křičela: "Slečno, pozor, malá krade kabelky!" Najednou se vylekala. Jako by za tím děckem někoho viděla. Přízrak. Ale nepřikládala tomu větší pozornost a dívala se, kdy jí jede vlak.

***

"Krásný den krásné slečně. Chcete koblihu?"

"Dobrý den, pane. Ne, já koblihy nejím, já raději maso." řekla značně zaraženě. Ale úsměv ji neopustil.

"To mě mrzí, maso nemám. A colu mohu nabídnout?"

"Ne, to je také sladké." Dávala si pozor, aby mluvila stejně spisovně. "Kam jedete, pane?"

Pokračovali v rozhovoru stejným tónem. Než paní v rozhlase začala oznamovat, že jim jede vlak. Každému trochu jinam.

"Bylo mi potěšením popovídat si s vámi, Aneto."

"Ale Tomáši, pokud si pamatuji, tak jsem vám své jméno neřekla." mrkla na něj.

"Anetko, vezmi si ty koblihy a zmiz nebo ti to ujede!" Zasmál se a sám zmizel do svého vlaku.