možná by to i vyšlo

..Kdybych neměla do každého druhého předmětu úkoly na internetu. Takže týden bez netu nevyjde i kdybych chtěla sebevíc.

***

Jeden by myslel, že je všechno fajn. Žádné hádky, konečně jaro, zkouškové daleko, plno dárků a rozmazlování. A tak jde člověk spát s dobrým pocitem, jak dlouho vydržel doma bez internetu a že může v klidu jít další den do školy a tak dál už jen dalších 5 týdnů. Už jen 13krát.

A pak se ráno probudí, pořád s tím nadšeným pocitem, že venku svítí slunce a všechno je fajn. Zvedne se z postele, aby došel do koupelny. Udělá dva kroky. A spadne.

---

Když mi včera bylo špatně v autě, myslela jsem, že je to z toho, že sedím vzadu. Protože jsem zvyklá sedět vepředu. V nejlepším případě jako řidič. Jenže do večera se k tomu přidalo dalších pár příznaků. Až teď, ráno, nejsem schopna vylézt z postele. Dokud sedo-ležím, je mi fajn. I když fajn je taky dost relativní. Snažím se dívat na jeden bod na stěně a za chvíli si uvědomuji, že se dívám z okna, daleko od onoho bodu. Když se zvednu, je to točení hlavy nepopsatelně horší. Do školy jezdím autem a to je dnes teda vyloučené. Vidím to tak, že bych se vysekala hned při couvání z parkoviště.

Srdce mi buší rychle a pak zase normálně pomaličku. Je mi zima a zároveň strašné horko. Snažím se dýchat normálně, ale zapomínám, jak se to dělá. Když chci zívnout, tak mám střídavě pocit na zvracení a střídavě pocit, že se zalknu.

Zbožňuji tu svou panickou poruchu. Hlavně, když teda nevím, co se mi přihodilo tak strašného, abych mohla panikařit. Jo jasně, čekají mě tři týdny po sobě zkoušky z angličtiny, kterou teda opravdu nezvládám, ale nemyslím na to. Taky nechápu statistiku, ze které mě čeká zkouška za měsíc, ale to mě taky zrovna nijak netrápí. V osobním životě je všechno fajn jak s milým, tak s mými i jeho rodiči. Já prostě nevím, proč je mi takhle…

Nacpala jsem se prášky, vypila hodně vody, a ležím. Nevím, kdy se rozhodnu, jestli do té školy dneska půjdu, ale vzhledem k tomu hodinovému dojíždění to nevidím moc kladně. Chci spát a spát a spát. Chci prospat celý svůj život. A ubíjí mě ty výčitky, že nejsem schopna vstát z postele. Protože je to MOJE psychika a já ji můžu ovlivnit tak, aby mi bylo fajn a šla jsem se učit a nebulala další den. Jenže na druhou stranu jsem tak strašně unavená, že tam nechci. "Jsi jako malý dítě a můžeš začít zas a znova… Já vím, někdy to nejde. Já vím, všechno to přejde." Čtyři slunce sice svítí, ale já po dlouhém rozhodování pro dnešek zůstávám doma. S úkoly do statistiky a angličtiny. V posteli. Jsem srab. Protože jediné, co mi aspoň trochu pomáhá je neustálé stěžování si.