nezodpovědní

Půl osmé ráno. Jsem už dvě hodiny vzhůru. Neskutečné.

---

Nejprve mě milý nepřikryl svou peřinou, když odcházel do práce, což pro mě znamenalo závan obrovské zimy a záblesk oslepujícícho světla do ospalých očí. Neodpustitelné.

Odešel, ležela jsem dál a snažila se usnout, když po půl hodině někdo zazvonil. Fakt? Jako opravdu někdo chodíte na návštěvu v šest ráno? Lidi, probůh, vzpamatujte se. Brzo je, když pošťačka zazvoní v půl desáté a já si pro balík musím jít k sousedce, protože než se vyhrabu z pyžama, tak je paní pošťačka o ulici dál, ale šest ráno? Zvonek? To se přijímá jen v případě požáru nebo výbuchu atomové elektrárny či protržení hráze přehrady.

Tak jsem si pod peřinu zalezla s novým mobilem a touhou objevovat, co jsem včera večer nestihla, s tím, že u toho třeba ještě usnu. A pod okny nám zaparkoval nějaký borec, který na svém vytuněném autě nechal zapnutý motor.

Aby toho nebylo málo, tak v sedm ráno začali sousedi opravovat dům. Vrtačky jedou naplno.

Ne, že by mi to vadilo, ale trochu ohleduplnosti by fakt neuškodilo.

*

Včera jsem si dokázala, že mé řidičské schopnosti jsou bravurní. A že můj slovník sprostých slov je širší, než jsem si myslela.

Jedu si takhle poklidně ze školy, krásné počasí, blížil se večer, všude plno cyklistů. Takže už tak jsem přizpůsobobala rychlost jízdy tomu, že budu každou chvíli muset brzdit, a v místě, kde se smí jet devadesát, jsem si jela jako posraná šedesátkou. Jedu a vidím matku s děckem, obě dvě na kole vedle sebe. Samozřejmě bez přilby. (všimli jste si někdy jak je to divný slovo?) Bylo to v zatáčce, takže jsem je pro svou bezpečnost předjet nemohla. Tak jsem tedy seřadila na trojku, dvojku, jedničku... A ony pořád jely vedle sebe. Nutno dodat, že dítě jelo alespoň v příkopu. Akorát matka byla kráva, která jela po středové čáře. A to fakt nekecám. Jejich rychlosti by se vyrovnal šnek, takže jsem regulérně auto chcípla a čekala jsem. Když přejeli aspoň tu zatáčku, znovu jsem si nastartovala, to si teprve matinka ráčila uvědomit, že jedou po hlavní cestě, kde jezdí auta a jela na kraj. Jenže to bylo stejně k ničemu, protože pořád jela vedle toho děcka. Kráva blbá. Tak jsem je nakonec předjela až po takových sto metrech a nechci myslet na to, jak by ji sejmulo auto, které by jelo o trochu rychleji než já.

O pár metrů později mi pod auto vběhla malá holka, hádám tak desetiletá, která si kopala s kamínkem a očividně neuvažovala, že za ní může jet auto. To bylo naštěstí na rovince, takže jsem ji mohla hned předjet. Ale stejně...

Jak já jsem byla malá, tak největší blbost, co jsme kdy udělali, bylo to, když jsme přecházali koleje přímo před projíždějícím vlakem. Od chvíle, kdy jsme viděli pár sražených lidí už to neděláme. Ale na cestě před autama bych si fakt nikdy nedovolila dělat ty věci, co dělají lidi teď. A je jedno, jestli je to pětatřicetiletá matka nebo desetiletá holka. A nejhorší je, že kdyby mi pod auto vletěly, tak za to můžu já a půjdu sedět. Baví mě řídit, ale ne na cestách, které spojují dvě malá městečka. Tam je to opravdu o zabití.

*

A něco z jiného soudku na konec.

Mám pocit, že naši křečci nejsou tak úplně normální. Všude se píše, že tyhle zvířata nemají rádi vodu. Ti naši do ní skáčou a pořád se koupou. Interesting...