deziluze

Internet a různé stereotypní kecy jsou naprosto odlišné od toho, co se na vysoké opravdu děje. Nebo mám prostě divné kamarády.

Za dva týdny je v Brně majáles. Rektor nám dal volno. Teda prý, mně nic o tom, že by volno mělo být nepřišlo. A ti mi milí přemilí spolužáci, místo, aby byli vděční, že můžou jít tam a nemusí trčet ve škole, tak akorát nadávají. Jako já tuhle logiku opravdu nepochopím. Stejně ten den není žádné cvičení ale jen nepovinné přednášky. Fakt je pro ně tak těžké našprtat se projednou něco z knížky? Nechápu, nechápu, nechápu. Fakt si připadám jako jediný "rebel", který se raduje z toho, že do školy nebude muset. Sice nejdu ani na onen majáles, ale to je přece jedno.

Já si fakt připadám zoufalá z toho, když se podívam na ně a na mě. Oni sedí v knihovnách, studovnách, šprtají se. A stejně nemají Áčka, tak nevím, o co jim jde. Já se učím akorát ve vlaku, když dojíždím a tím to hasne. A mám stejné známky jako oni, ale o dost větší výčitky, protože nad tím nesedím pořád.

Jedna slečna za ty dva roky, mým skromným odhadem, zhubla tak 10 kilo. Je o kus vyšší než já, takže hádám takových metr osmdesát a může mít tak maximálně 50 kilo. Ale to fakt maximálně. Ona je ten případ, kdy do knihovny jde už ráno, vyleze jen na přednášky a pak až zavárají. A další den se to opakuje. Nestíhá ani jíst. Nemá žádný soukromý život. A vypadá jako anorektička. Dobře, ona sice ještě neudělala žádnou zkoušku hůř než za A, ale za jakou cenu...

Nechápu to. Já raději budu mít svého Milého, větší část dne si s ním budu povídat, další část dne si budu zpívat a užívat si života a až nakonec mi zbude čas na učení. Raději obětuji těch pár stovek od otce na koupení potřebných knížek a skript, než abych trčela v knihovně. A raději o víkendu zajdu na pivo než bych se měla zahrabat do knížek. I když teda asi bych měla to pití omezit, protože se zase dostávám do stavu, kdy toho vydržím víc než mí mužští kamarádi. A to není hezké. To vůbec není hezké.

Jsem v té škole jako vyvrhel. Mám roztrhané rifle a tričko s kapelou zvolenou podle nálady. Ti ostatní chodí každý den, jako by měla být zkouška. Včera vedle mě z jedné strany seděl kluk v obleku a z druhé strany holka v saku a na podpatkách. Opravdu jsem měla nepopsatelnou radost, když přišel kamarád v plážových kraťasech. Ostatní jsou strašně dospělí a nudní. Šedí. Všichni se tváří stejně. Všichni si myslí stejné věci. Všichni poslouchají stejnou hudbu. Jsem z nich zděšená. Úplně jako v tom obrázku, který teď ani zaboha nemůžu najít. Děti, které jsou do školy všichni barevné, každé jiné. Projdou budovou a jsou všichni v obleku jeden k nerozeznání od druhého.

Včera jsem si vzpomněla na jednu větu, kterou nám na začátku našeho studia řekl jeden fajn profesor. A při pohledu na sebe jsem musela smutně uznat, že měl pravdu. Řekl: "Jestli chcete přijít o fantazii a iluze, jste tady správně. Pokaždé, co jsme tady měli lidi, kteří rádi psali, malovali, hráli, pokaždé o tu schopnost přišli." Po čtyřech semestrech vidím, že nelhal, jak jsem si naivně myslela...