Prostě Víla

Žijeme si krásně. Máme se rádi, díváme se na seriály, čteme si knížky, třískáme věcmi, objímáme se. Než nám do našeho kráslovství vstoupí nevítaný host jménem dcera majitele domu s dětmi. Peklo začíná. "K čemu mám na svém humanitním oboru angličtinu? Naprosto k ničemu." "No tak třeba, kdyby za tebou přišel žádat o radu nějaký bohatý angličan." Pořád dokola tyhle lidi, kteří pomalu ani neví, o čem ten obor je. Ne nebudu vím říkat, co studuji. Ono to pro tenhle článek ani není nijak důležité. Jen bych tento příklad, který mi lidi neustále dávají, přirovnala k tomu, kdyby za překladatelem angličtiny přišel bohatý chlápek s tím, aby mu přeložil maďarský román o bakteriích. Já jsem češka, česky umím snad obstojně, proto nevím, k čemu druhý jazyk. Povinně na úrovni B2. Úkoly za mě píše můj přítel, který prošel učňákem s hodně odřenýma ušima (a na tento jazyk vyloženě odmítal chodit) a já si říkám, že jsem opravdový trotl, protože angličtině rozumím méně, i když jsem z ní ...

Mám vztek. Příšerný. Vzteky jsem naposledy bulila někdy na základce. A pak až včera/dneska. Nejsem vůbec vyspaná. Šla jsem spát po fotbale, takže někdy po jedenácté (aspoň něco pozitivního, Plzeň a Chelsea vyhráli) a od tří jsem zase vzhůru. Je mi jasné, že moje starosti jsou primitivní a hloupé a povrchní, ale taková já už jsem. A nevím jestli mám větší vztek na sebe nebo na milého. A nerozesmívají mě už ani kočky na youtube. Chci něčím třísknout. Chci něco rozbít, ale nemám po ruce kromě notebooku a mobilu nic, s čím by se dalo hodit. A nejsem takový debil, abych ubližovala sobě. Nebo rovnou můžu hodit tím posraným tabletem, protože tomu už víc neublížím.... Když já prostě ani nevím, jestli je to víc má nebo jeho vina. Já ho položila do SVÉ postele před JEHO zrakem. Fakt by mě nenapadlo, že on se ze své postele během těch tří minut než si vyčistím zuby přesune na tu mou a tablet si inteligentně přikryje JEHO peřinou a svými sto kily na něj sedne. Mrzí mě ty peníze, co jsem za to dala...

Jsme kamarádi, ale znamenáš pro mě daleko víc, než si dokážeš představit. Jsi ten kluk, o kterém jsem si na první pohled řekla: "Achjo, ty seš prostě stejnej. Tichej. S tebou si toho moc neřeknu." Ale možná je to právě tím, že jsme oba introverti, že si dokážeme vylít svou duši pro toho druhého. Když jsme spolu chodili do školy, těšila jsem se na každý další den v tom ústavu jen proto, že jsem měla tu naději, že si zase sedneš vedle mě a já ti budu moct jako ta největší puberťačka podrhávat židli a za každé rýpnutí dát facku. Štval jsi mě pořád. A já byla vždycky ta agresivní a nervní. Z toho už asi nikdy nevyrostu. Přitom mě vlastně celou dobu bolela pusa od záchvatů smíchu. Kolik hlášek my jsme dokázali vytvořit. Kolik učitelů kroutilo hlavami nad slohovými pracemi, které jsme jim odevzdávali. Někdy se i divím, že nás z té školy za to nevyhodili. Doteď se musím smát tomu jednomu zážitku ze školních šaten: " Vílo , ty chodíš s Kamarádem ?" "Ne, proč?" ...

Nesnáším svou kadeřnici. Nesnáším všechny kadeřnice! A může z toho trauma, které mi přivodili rodiče, když jsem byla ještě malá holčička. Snad všechny dívky mají z dětství aspoň jednu fotku, na které vypadaly jako princezničky. Šaty, hezký úsměv, dlouhé vlasy. Já nemám takovou fotku ani jednu. Na všech mám vlasy krátké jako chlap. Pamatuji si, jak jsem jako malá křičela, když jsem viděla auto od "tety" a když pak vystupovala, s nůžkami v ruce, běžela jsem se schovat. Brečela jsem, řvala jsem, hysterčila jsem. Už ani jako malé mi nešlo do hlavy to jejich: "Ale broučku, když se necháš ostříhat, ty vlasy ti pak porostou rychleji a budeš je mít delší." A v mé hlavičce mi přitom běželo, jak je asi tak můžu mít delší, když stejně zase za měsíc přijede teta a ošmiká mě? A tak jsem tiše trpěla. Kecám, trpěla jsem hlasitě. Řvala jsem. Pak jsem trochu vyrostla a nějak jsem se s tím, že se stříhat musím, smířila, a začala jsem s maminkou chodit do kadeřnictví. No kadeřnictví. ...

S úspěchem jsem si zajistila, že mě nejspíš ani v tomto semestru nedostanou a ze školy nevyhodí. Kupodivu. Chyběl mi takovýhle kousíček. A stejně si pořád budu stát za svým, že to není a nikdy ani nebyla moje chyba. Většina profesorů na té škole je úžasných. Fakt. A pak se mezi němi najdou debilové. Idioti, kteří na poslední přednášce řeknou doslova (cituji, máme z té přednášky pořízenou nahrávku a navíc jsem byla i osobně přítomna) : "Na zkoušku se stačí naučit z materiálů, které máte na internetové stránce ******.cz. Nic víc po vás chtít nebudu." A tak tedy jdete na předtermín naučeni všechno z téhle stránky i po zpátku. A ke svému zděšení zjistíte, že tam z téhle stránky je jedna otázka. Z dvaceti. Tak se tedy chcete přihlásit na další termín. Jenže na ten nemůžete, protože je vypsát jako "pouze řádný" a ten už jste si vyčerpali. Tak se zapíšete na další. Spolužáci vám pak sdělí, že na tomto termínu dal opravdu vše, co slíbil, a ještě je nechal samotné si to opra...

Jsme závislí. Jak ty, tak já. Ta droga patří mezi ty tvrdé. I když na seznamu zakázaných látek se neobjevuje. Ubližuje nám. Láme nám srdce, ale stejně ji pokaždé užijeme znovu. Život je s ní lehčí a závislý člověk se přece své touhy nechce zbavit. Neumí odolat. Nechce bez ní vydržet. Někdy to zvládneme. Den. Dva. Možná i měsíc abstinence, když se opravdu snažíme. Jenže pak to břímě života dál neuneseme. A jedeme v tom znovu. Ostatní nás možná nechápou. Možná se nechápeme ani sami. Jenže kdo jednou začne, nemůže přestat. Ti silnější možná ano, ale my na to nemáme. Trpělivost, ani tu správnou pevnou vůli. Myslíme si, že ten druhý z nás o tom neví. Přitom jsme tak průhlední, že je to až k pláči. Díváme se upřeně do očí toho druhého a snažíme se nesmát. Nevysmát se navzájem za tu ubohost. Za to, že jsme to zase nevydrželi. Ale pro zbytečné hádky to stejně nakonec necháme být a mlčením to přejdeme. Se smutnou duší, ale veselým obličejem. A tak se pořád usmíváme a tváříme se, že je všechno ...

Vždycky se zařeknu, že na dalším koncertě už se nebudu chovat jako puberťačka, nezamiluju se do zpěváka ani jiného člena kapely a budu pěkný slušný divák, který stojí klidně vzadu a užívá si poslech hudby. Jo, takže tohle přesně mi opět nevyšlo. Jela jsem za kamarádkou přes půl republiky, abych si v jednom ski parku mohla zadarmo poslechnout kapelu, o které jsem nikdy neměla nějaké extra mínění. Slyšela jsem před lety jejich první dvě písničky a to se dalo, řekla bych, že se mi to i velmi páčilo. Ale když pak v rádiích začalo znít Jsem gay, jsem teplej, holky po nich začaly blbnout, tak jsem si jen v duchu říkala proč. No a teď, po pár letech jsem na Nightwork šla dobrovolně taky. I když to možná bylo z větší části jen proto, že jsem po půl roce zase chtěla vidět kamarádku. No a samozřejmě. Jela jsem tam s tím, že si postojíme hezky v zadu, budeme v klidu, žádné scény, žádné pištění, žádné zamilovávání. Jenže když je člověk zničen z osobních problémů, je velmi lehké dělat blbosti. Prot...