the Best

Jsme kamarádi, ale znamenáš pro mě daleko víc, než si dokážeš představit. Jsi ten kluk, o kterém jsem si na první pohled řekla: "Achjo, ty seš prostě stejnej. Tichej. S tebou si toho moc neřeknu." Ale možná je to právě tím, že jsme oba introverti, že si dokážeme vylít svou duši pro toho druhého.

---

Když jsme spolu chodili do školy, těšila jsem se na každý další den v tom ústavu jen proto, že jsem měla tu naději, že si zase sedneš vedle mě a já ti budu moct jako ta největší puberťačka podrhávat židli a za každé rýpnutí dát facku. Štval jsi mě pořád. A já byla vždycky ta agresivní a nervní. Z toho už asi nikdy nevyrostu. Přitom mě vlastně celou dobu bolela pusa od záchvatů smíchu. Kolik hlášek my jsme dokázali vytvořit. Kolik učitelů kroutilo hlavami nad slohovými pracemi, které jsme jim odevzdávali. Někdy se i divím, že nás z té školy za to nevyhodili.

Doteď se musím smát tomu jednomu zážitku ze školních šaten: "Vílo, ty chodíš s Kamarádem?" "Ne, proč?" "Ale jen mě to tak napadlo, že se na něj pořád tak směješ, pořád se ho tak nenápadně dotýkáš. Nevím, prostě vypadáte, že spolu chodíte." "To se ti jen zdá." "Asi jo. Jdeš na bus, nebo na někoho čekáš?" "Čekám." "A na koho?" "Na Kamaráda" :D Víš jak bylo těžké to té patnáctileté puberťačce vysvětlit? Že tohle je to kamarádství mezi ženou a mužem, které ve skutečnosti neexistuje. A když jsme spolu pak šli do tanečních, tak to tomu moc nepřidalo. Ani krok bez sebe.

Další zážitek. Jeli jsme na školní výlet. Přes noc. Museli jsme hlásit přesně jména, kdo s kým bude na pokoji. Všichni šli holka - holka, kluk - kluk. Jen my jsme zase museli spát na pokoji spolu. Což samozřejmě rozhodilo počty, protože kluků i holek byl sudý počet. Ale my se sebe vzdát nechtěli. Já tebe...

Jsi ten se kterým můžeme celý den jen sedět vedle sebe a mlčet. Jsi ten se kterým se dokážu celý den jen smát. Jsi ten, se kterým si celý den píšeme na internetu a když skončíme, píšeme si SMS, protože si stále máme co říct. Dva introverti, kdo by to do nás řekl. A přitom je ještě tolik témat, kterým se účelně vyhýbáme. Kdybychom se měli bavit o nich, myslím, že by nám jeden život nestačil.

Jsi kamarád, za kterého bych skočila do ohně. S kterým bych skočila z mostu. Vím o tobě snad všechno a stejně tak ty o mě. Nemáme důvod mít před sebou tajemství, protože jeden toho druhého neodsoudí. Nepráskne. Řekne svůj názor z jiného úhlu, ale to je všecho. Je to to, co vlastně po tom druhém chceme. Vyslechnout a podpořit. Bez výčitek. S nadávkami. Ale snažíme se toho druhého pochopit. A snad se nám to vždycky i daří.

Jsi ten, který z mých slz dokáže vykouzlit úsměv a nikdy mi nevyčítá, že všechno moc řeším. Jsi prostě Kamarád s velkým K, který je mi nablízku i když je na kilometry vzdálený. Tak si přestaň kurvit život, sbal si věci a pojď, půjdeme spolu bydlet. Mimo civilizaci. Na kraj Brna. PROSÍM!!!