naše droga

Jsme závislí. Jak ty, tak já. Ta droga patří mezi ty tvrdé. I když na seznamu zakázaných látek se neobjevuje. Ubližuje nám. Láme nám srdce, ale stejně ji pokaždé užijeme znovu. Život je s ní lehčí a závislý člověk se přece své touhy nechce zbavit. Neumí odolat. Nechce bez ní vydržet. Někdy to zvládneme. Den. Dva. Možná i měsíc abstinence, když se opravdu snažíme. Jenže pak to břímě života dál neuneseme. A jedeme v tom znovu.

---

Ostatní nás možná nechápou. Možná se nechápeme ani sami. Jenže kdo jednou začne, nemůže přestat. Ti silnější možná ano, ale my na to nemáme. Trpělivost, ani tu správnou pevnou vůli. Myslíme si, že ten druhý z nás o tom neví. Přitom jsme tak průhlední, že je to až k pláči. Díváme se upřeně do očí toho druhého a snažíme se nesmát. Nevysmát se navzájem za tu ubohost. Za to, že jsme to zase nevydrželi. Ale pro zbytečné hádky to stejně nakonec necháme být a mlčením to přejdeme. Se smutnou duší, ale veselým obličejem.

A tak se pořád usmíváme a tváříme se, že je všechno fajn. Že jsme ti nejšťastnější na světě. Že se nade vše milujeme. A přitom si na facebooku mažeme vzájemné komentáře, na ICQ si nemáme co říct a doma? Tam jsme přece pod vlivem drog. Tahle návyková látka, se jmenuje lež. Třeba se jí jednou navždy zbavíme. A možná už bez ní žít ani neumíme.