když je toho moc

Mám vztek. Příšerný. Vzteky jsem naposledy bulila někdy na základce. A pak až včera/dneska. Nejsem vůbec vyspaná. Šla jsem spát po fotbale, takže někdy po jedenácté (aspoň něco pozitivního, Plzeň a Chelsea vyhráli) a od tří jsem zase vzhůru. Je mi jasné, že moje starosti jsou primitivní a hloupé a povrchní, ale taková já už jsem. A nevím jestli mám větší vztek na sebe nebo na milého. A nerozesmívají mě už ani kočky na youtube.

---

Chci něčím třísknout. Chci něco rozbít, ale nemám po ruce kromě notebooku a mobilu nic, s čím by se dalo hodit. A nejsem takový debil, abych ubližovala sobě. Nebo rovnou můžu hodit tím posraným tabletem, protože tomu už víc neublížím.... Když já prostě ani nevím, jestli je to víc má nebo jeho vina. Já ho položila do SVÉ postele před JEHO zrakem. Fakt by mě nenapadlo, že on se ze své postele během těch tří minut než si vyčistím zuby přesune na tu mou a tablet si inteligentně přikryje JEHO peřinou a svými sto kily na něj sedne. Mrzí mě ty peníze, co jsem za to dala. Mrzí mě to, že byl nový jen čtyři měsíce. Mrzí mě, kolik jsem tam měla knížek... Jsem kráva. Jsem piča. Jsem idiot. Už v životě nikdy nic na tu postel nepoložím.

Bojím se, že jsem zakřikla to, že začínám být zase šťastná, protože teď se na mě těch starostí svalilo hodně. Tragédie ve Frenštátě, která se mě dotkla, protože kolem toho místa jedu pokaždé když se vracím domů za rodiči. Mám v rodině policistu, který řešil stížnosti na toho muže, který to nejspíš způsobil. Jenže nemohli nic udělat, dokud se tohle nestalo. Mám v rodině hasiče, kteří tam zasahovali... Když se našly těla mrtvých dětí...

Úžasní pracovníci České pošty mi přejeli ani ne půlročního kocourka. Je po operaci. Ale bude mít napořád trvalé následky. Pak proč nenávidím českou poštu. Ne jen že nám ta paní doručovatelka chčije před okny (ono je těžké zazvonit a zeptat se, jestli si může zajít na záchod), ale ještě jezdí tak retardovaně...

Do toho se mi vrátila ta pitomá nemoc, kdy pomalu ani nemůžu jíst (ale všem říkám, že přece jím. V Brně říkám, že jím doma, doma že v Brně. A nevím jak dlouho mi to vydrží...Ale dokud nevíte, jaké to je, když vám krkem nic nechce projít, tak to nepochopíte). Protože při každém soustu mám pocit, že se pobliju. Protože se ani nemůžu z hluboka nadechnout, aniž by se mi chtělo zvracet. Protože se dusím, klepu a mám křeče celého těla. A prášky na to nejsou. Přece na to neumřu. Horší je, že už ani pít nemůžu, aniž bych se zakuckala. A ti pitomí doktoři pořád budou tvrdit, že si zvyknu. Chtěla bych vidět je.. Jak si zvyknout.

Ten tablet už byl jen třešnička na dortu. A ono to všechno zase přejde. Doufám. Tak se mnou mějte strpení... Já ten vztek jenom potřebuji ze sebe dostat...