Předsevzetí nefungují

Vždycky se zařeknu, že na dalším koncertě už se nebudu chovat jako puberťačka, nezamiluju se do zpěváka ani jiného člena kapely a budu pěkný slušný divák, který stojí klidně vzadu a užívá si poslech hudby.

---

Jo, takže tohle přesně mi opět nevyšlo. Jela jsem za kamarádkou přes půl republiky, abych si v jednom ski parku mohla zadarmo poslechnout kapelu, o které jsem nikdy neměla nějaké extra mínění. Slyšela jsem před lety jejich první dvě písničky a to se dalo, řekla bych, že se mi to i velmi páčilo. Ale když pak v rádiích začalo znít Jsem gay, jsem teplej, holky po nich začaly blbnout, tak jsem si jen v duchu říkala proč. No a teď, po pár letech jsem na Nightwork šla dobrovolně taky. I když to možná bylo z větší části jen proto, že jsem po půl roce zase chtěla vidět kamarádku.

No a samozřejmě. Jela jsem tam s tím, že si postojíme hezky v zadu, budeme v klidu, žádné scény, žádné pištění, žádné zamilovávání. Jenže když je člověk zničen z osobních problémů, je velmi lehké dělat blbosti. Protože když je život v háji, už je všechno jedno. Hlavně tedy názory cizích lidí na chování. Takže jsme tančili při dětských soutěžích, fotili se s Adélou Gondíkovou, která to uváděla, vymýšlely si vlastní choreografii, i když hudba hrála tiše... A když měla přijít hlavní kapela, rozběhly jsme se dopředu a před námi stály už asi jen dvě děti, které jsme ze solidarity pustily.

Už jak se začali chystat, věděla jsem, že je ze mně opět ta puberťačka, která BUDE pištět. Takže když přišel na pódium Kuba, bylo to jasné, který muž zase bude chvíli v mých snech. Navíc už jsem kdysi říkala, že jdu do kolen ze všech blonďáků (Mardi, Kurt, bývalý můj učitel,...). A je jedno, že zrovna Prachař má teď ty vlasy černé. To blond kouzlo působí stále. Navíc když už se mi povede, že se na mě někdo tak slavný podívá a usměje se. Nedá se, aby se mi nezalíbil. A když se takhle během hodiny usměje několikrát, není možné, abych se nezaláskovala. Akorát jsem se teda po koncertě dozvěděla, že chodí s Agátou Hanychovou. To jako fakt? Jsem hezčí :D A dokážu být větší zlatokopka, nemám s tím problém...

Bylo mi hezky. Že jsem úplně na všechno zapomněla a žila jsem jen pro to, co bylo tam v ten okamžik. V ty okamžiky. Ale za Fixu bych je asi nevyměnila. I když to blonďaté kouzlo... Alespoň mi zaručilo, že se nebudu budit s tím divným pocitem v duši, o kterém nevím, jestli je radost nebo stesk. Protože tento pocit zažívám den za dnem. S člověkem, který v mých snech nemá co dělat. S člověkem, kterého v těch snech nechci, protože jakmile tam je, nechci se probouzet. Vstávám smutná, protože bych raději zůstala navždy v krásném snu. Bohužel se mi o něm totiž neumí zdát škaredě a tohle mě hrozně mrzí, protože by si to zasloužil. Abych ho nesnášela ve snech, tak jako v realitě. Aby se mi dařilo splnit si své novoroční sliby, které jsem už tolikrát porušila. Abych dokázala ignorovat. Aby, aby, aby. Doufám, že se to změní. Doufám v to, že pár dalších dní bude všechno jinak. Aspoň v těch snech. Doufám. Víc mi totiž nezbývá. Ale proč si vlastně kazím tak krásný den tím, že se mi zdál ještě krásnější sen? :)

Chci zas na další koncerty. To je můj život. Zapřčinil to kdysi ten cizí kluk, který mi řekl větu, kterou se už pět let řídím. "Dokud hraje hudba, nebreč."