největší zlo

Nesnáším svou kadeřnici. Nesnáším všechny kadeřnice! A může z toho trauma, které mi přivodili rodiče, když jsem byla ještě malá holčička.

---

Snad všechny dívky mají z dětství aspoň jednu fotku, na které vypadaly jako princezničky. Šaty, hezký úsměv, dlouhé vlasy. Já nemám takovou fotku ani jednu. Na všech mám vlasy krátké jako chlap. Pamatuji si, jak jsem jako malá křičela, když jsem viděla auto od "tety" a když pak vystupovala, s nůžkami v ruce, běžela jsem se schovat. Brečela jsem, řvala jsem, hysterčila jsem. Už ani jako malé mi nešlo do hlavy to jejich: "Ale broučku, když se necháš ostříhat, ty vlasy ti pak porostou rychleji a budeš je mít delší." A v mé hlavičce mi přitom běželo, jak je asi tak můžu mít delší, když stejně zase za měsíc přijede teta a ošmiká mě? A tak jsem tiše trpěla. Kecám, trpěla jsem hlasitě. Řvala jsem.

Pak jsem trochu vyrostla a nějak jsem se s tím, že se stříhat musím, smířila, a začala jsem s maminkou chodit do kadeřnictví. No kadeřnictví. Mám pocit, že tam ty ženské úplně stejně stříhaly muže i ženy všeho věku, protože když odtamtud lidi vylezli, byli jako přes kopírák. Tohle opravdu mému traumatu neulevilo.

Když jsem byla v šesté třídě, přeci jen jsem chtěla vypadat jako slečna, a navíc už u nás v maloměstě nebylo jen jedno kadeřnictví, ale otevřelo se druhé. Jen pro představu, teď je jich tu asi šest, ale kdo chce vypadat hezky, stejně jezdí jinam... Takže jsem to navštívila tam. Doteď jsem z toho vyděšená. Ve svých 12letech jsem odtud vylezla na hlavě s "něčím" co vypadalo jako od třicetileté ženské. A stálo to pouhých osm set. Takže se řeklo NE, jelo se za tetou a vlasy byly opět krátké. Jako vlastně celý život. A tak to pokračovalo asi až do prváku na gymplu.

Tam jsem poznala kadeřnici svých snů. Věděla přesně co chci, nechala mě mít dlouhé vlasy, krásně mi je sestříhávala. A pak jsem se seznámila s Milým, vlasy měla na ramena a dostala jsem varování. Jakmile se ostříhám tak, že to pozná, končí se mnou. Byl to vtip, samozřejmě. Ale já si uvědomila, že se mi to hodí a stříhat se nechci. Takže jsem tam zašla čas od času akorát zkrátit roztřepené konečky a spokojenost byla na obou stranách. Hlavně tedy na té mojí, protože kdo jiný v dnešní době za ostříhání v profi salonu platí dvacku, že jo.

Ale po dnešku to vidím tak, že se opět uchýlím k domácímu stříhání. Měla jsem vlasy po prdel. Konečně dlouhé! Chápete, co to pro mou traumatizovanou duši znamenalo? Konečně pořádné vlásky. A bylo mi jedno, že se mi občas sekly v zipu bundy, že mi na ně v noci Milý těmi jeho sto kily lehal a já pak spala v napřirozených pozicích. Pořád to byly vlasy po prdel. Do dnešní osudné návštěvy, kdy mám vlasy jak před dvěma lety. Těsně pod ramena. Opět se ve mně budí dítě, které chce řvát. Proč. Prooč? Proooooč?! Já chci svoje dlouhé vlasy! Nechci průměrné vlasy! Chci dlouhé! Krásné! Chciiiii svých osmdesát centimetrů a ne s bídou čtyřicet.

A víte co? Tímto se zaříkávám, že už NIKDY nenavštívím ty netvory s nůžkami. NIKDY! Budu se stříhat sama, budu to mít klidně i hnusné, ale budu to mít dlouhé.

Tak jsem se vyvztekala, pustila ze řetězu mé povrchní já, a musím vám říct tajemství. Sluší mi to :)