a tak my si tu žijeme

Žijeme si krásně. Máme se rádi, díváme se na seriály, čteme si knížky, třískáme věcmi, objímáme se. Než nám do našeho kráslovství vstoupí nevítaný host jménem dcera majitele domu s dětmi. Peklo začíná.

"K čemu mám na svém humanitním oboru angličtinu? Naprosto k ničemu."

"No tak třeba, kdyby za tebou přišel žádat o radu nějaký bohatý angličan."

---

Pořád dokola tyhle lidi, kteří pomalu ani neví, o čem ten obor je. Ne nebudu vím říkat, co studuji. Ono to pro tenhle článek ani není nijak důležité. Jen bych tento příklad, který mi lidi neustále dávají, přirovnala k tomu, kdyby za překladatelem angličtiny přišel bohatý chlápek s tím, aby mu přeložil maďarský román o bakteriích. Já jsem češka, česky umím snad obstojně, proto nevím, k čemu druhý jazyk. Povinně na úrovni B2. Úkoly za mě píše můj přítel, který prošel učňákem s hodně odřenýma ušima (a na tento jazyk vyloženě odmítal chodit) a já si říkám, že jsem opravdový trotl, protože angličtině rozumím méně, i když jsem z ní odmaturovala. Ale zase umím líp jiné věci, že jo. Třeba umím správně napsat, že víly vily věnce a nevyly na měsíc.

"Ty nejíš máslo a pomazánky? Čaj si nesladíš? A co teda jíš?"

"Třeba rohlík se salámem. Nebo chleba se šunkou."

"Samotné? Umřeš na cholesterol!!!"

Ano. Štíhlá dívka s krevními testy podle tabulek v učebnicích. A jen proto, že si netěžuji život tím, co podle mého názoru právě ten cholesterol způspbuje na něj umřu? Protože mi nechutná mrkvová polívky, kterou jsem včera sprostě odmítla a místo toho jsem si raději dala právě tenhle rohlík? A to, že denně sním tři pomeranče a pořád se cpu ovocem, rázem nevidí nikdo. A já to nejím kvůli toho, abych byla tlustá nebo štíhlá. Já to žeru, bo mi to chutná a nikdy bych se nechtěla dostat do toho stavu, kdy budu denně jíst sto prášků na hubnutí a jen jeden banán, protože si chci udržet svou štíhlou linii. To raději budu prasátko.

"A proč vás autem poveze tvoje mamka?!"

"Protože bude po plese a já budu nevyspaná? Přičemž bych ráda pila..."

"A jsi normální? Vystřízlivíš hned a nepojedete teda ráno, ale odpoledne."

"Cesta trvá tři hodiny..."

"To vadí? Tak pojedete po tmě no."

Rada, o kterou se nikdo neprosil. Kromě toho, jak ty cesty teď vypadají - kousek sníh, kousek ne - a já si netroufám po sněhu jezdit, protože si nechci hned zrušit své milované popojížďátko, tak jsem malá a hubená, takže ve mně alkohol vydrží o trochu dýl než ve vysoké statné ženě, jako je ona. A když už je to tak hezky domluvené, tak nevím, proč bych měla zase řešit věci jinak. Moje maminka řídí ráda a dobře, dlouhou dobu byla i jako řidička zaměstnaná. Vydržela by to dělat do teď, kdyby jí to neodrovnalo záda. A co se do toho má vůbec ta cizí ženská co plést.

"Tobě otec platí alimenty? A není ti to blbé po něm ty peníze chtít?"

Řídím se heslem, že za blbost se platí. A on by měl platit za to, že nedokázal použít kondom. A těch pět stovek, co mi posílal do druháku na gymplu, tisícovku, co mi posílal do loňska, a o pětistovku víc, co mi posílá teď... Za to si akorát zaplatím nájem, takže to jako takové příživnictví opravdu nevidím. Ne každý má šanci při studiích i pracovat, aby to všechno zvládal. A já toho už tak mám plné zuby.

Takhle my si tady žijeme. Ale v pátek odjedeme jak my, tak ona, s jejími nevychovanými dětmi (sedmiletá dcera běžně říká pičo a desetiletý syn má v oblibě slovo kokot..). V neděli se vrátíme a budeme si žít ten náš stereotypní život, který máme tak rádi. Zase budu veselá a nebudu sem mít do psát. :) I teď jsem vlastně celkem veselá, ale tohle mě občas dokáže tak srazit, že si říkám proč...

Na závěr bych si dovolila jeden vtípek. Nejsem si totiž jistá, jestli tohle může člověk říct opravdu vážně.

"Víš, já nevěřím v ty různé psychology, psychiatry, terapie a podobně, ale teď jsem koukala na film, a tam říkali, že když budu myslet negativně, tak mi zemře půlka rodiny. A vidíš? Ono se to plní."