Prostě Víla

Sice už je leden. Zkouškové. Škola. A na Vánoce a loňský rok už nikdo nemyslí... Ale stálo by za zmínku jednou sem napsat něco zase hezkého. Celý rok 2014 pro mě byl nádherný. Řekla bych že nejkrásnější ze všech těch let, které jsem zatím ve svém dvaadvacetiletém životě prožila. Sehnala jsem si kytaru . Sice umím pořád jen tak dva akordy, a to ještě zvlášť, protože nemám tak šikovné ruce, abych z toho udělala dva akordy po sobě, ale to se zlepší. Časem. :-D Splnilo se mi přání navštívit Matějskou pouť . Dostala jsem jednu rudou růžičku na oslavu nového trenéra hokejové reprezentace, a na výročí tři růžové. Udělala jsem souborné zkoušky na psychologii, takže pokračuji čtvrtým ročníkem. Kladeňáček mě vzal do Paříže . Splnil mi tak můj největší sen. A ne, není to romantické město. Je to město plné bezdomovců, kteří se uprostřed cesty postaví a chčijou do kanálů. Je to město žebráků, před kterými si musíte chránit prsty, nebo vám na ně zapletou náramky. Je to město, kde jezdí metro s nor...

Vždycky jsem se chovala bláznivě. Iracionálně. Jsem holka, která měří metr šedesát, a váží přesně tolik, kolik by vážit měla. Jedináček. Ta, která si nikdy neloupala pomeranč, protože i při této činnosti vypadá tak zranitelně, že to vždycky raději někdo udělá za ni. Ta, která má právo bát se tmy, protože i když už může legálně 4 roky pít, stejně musí na akcích pro lidi od patnácti ukazovat občanku. Někdy si myslím, že už to ti securiťáci dělají naschvál. Je spousta věcí, které nezvládám. Třeba obyčejný život. Nezvládám týden, abych si nerozbila koleno, neupadla, neomdlela na koncertě, na který se rok těším (když je někdo kretén, není mu pomoci...), a podobně. Za každým šťastným dnem, který prožiju, se poté skrývá den, kdy si za každý úsměv vyberu slzy. I s úroky. Za to, že si z koncertu pamatuju úvodní písničku a to jak jsem tam sebou 2x švihla, za to, že mi zase teče krev z kolena, za to, že mě bolí něco kdoví co. A do toho dělám dobrovolně věci, o kterých jsem si jistá, že mě činí ne...

Přišla na nádraží a sedla si vedle svého přítele. Napila se horkého nápoje, který ji v té zimě zahřál a rozhlédla se okolo. Stánek se suvenýry a zlevněné bonboniéry. Tabule odjezdů. A jejich vlaky hned pod sebou. Ona má odjet pět minut před ním z druhé strany nádraží. Je jasné, že se budou loučit rychle, aby mohl včas doběhnout na svůj vlak. Pár lidí sedících na okolních sedačkách. A kluk s dvěma velkými kufry. Zamrkala a promnula si oči. Nevěřila. "Ta samá mikina i po čtyřech letech od maturity. Do prdele, to fakt nemá prachy na to koupit si jinou mikinu než tu žlutou, která tak dobře zahřívala?" říkala si v duchu. Vybavila si přitom vůni té mikiny a dávný rozhovor. "Všimla jsem si, že máš v tom střídání mikin dobrý styl." usmívala se na něj. "Vážně? Tak mi pověz jaký." "Vždycky to jde po sobě. Zelená, červená, žlutá. Nikdy jinak. Vždycky v téhle kombinaci. A vždycky to záleží na tvé náladě." Od pohledu to byl frajírek. Už neměl ty stylově vyhol...

Jednou budu psycholožka. Možná. A nejspíš budu asi špatná psycholožka... Když jsem si přibrala ještě jedno studium, říkala jsem si, že to bude přece úplně v klidu, nároky tam skoro žádné nejsou a proč bych to jako nezvládala. Teď jsem prožila tři týdny, kdy jsem ve škole byla od pondělí do soboty a měla jsem na mále, aby mi nehráblo. V sobotu jsem se sbalila a utekla do prvního busu, který mi jel domů. (A před busem jsem potkala Geňu :D) Od neděle jsem se skoro nehla z postele. Dneska jsem třeba spala do jedné odpoledne. Pokud je Kladeňáček na netu, mám vypnutý mobil. Na všech možných komunikačních vymoženostech jsem offline. Koukám celé dny na Comeback a směju se. A dělám si naprosto regulérní prázdniny a do školy jedu až příští úterý. Mrdat na to, když můžu chybět. Čas od času zapnu facebook a zjišťuji, kolik lidí mi psalo své starosti. Kolik lidí chce mou pomoc. A kolika lidem já teď fakt pomáhat nechci. Mám z toho výčitky,ale připadám si jako cukrářka, které by všichni volali, jak ...

Už tři dny je mi zle. Myslím, že jsem zhubla tak pět kilo. Kéž by. Ať teda netrpím pro nic za nic. Poslouchám písničky a pročítám si texty. To je tak jediné co zvládám. A ten jedinej pocit, kterej miluju a ještě mě nezklamal, je právě ten, když se v tom textu najdu... (Naughty Boy - La la la) I can't find those silver linings I don't mean to judge But when you read your speech, it's tiring Enough is enough I'm covering my ears like a kid When your words mean nothing, I go la la la I'm turning off the volume when you speak Cause if my heart can't stop it, I find a way to block it I go La la, la la la na na na La la, la la la na na na I find a way to block it I go La la, la la la na na na na na La la, la la la na na na Do toho jak je mi zle, jsem zase měla sobotní vyučování. Ta škola mě tak hrozně vycucává. Nejím, nespím, zvracím. Jsem na nejlepší cestě stát se anorektičkou a bulimičkou zároveň. Brali jsme struktury osobnosti aneb to, co rodiče v dětství posrali ...

Předem říkám, že zvířata miluji, ale jsem spíš kočičí typ. Takže JO, JSEM ZAUJATÁ! ** Letošní rok je v naší rodině bohatý na psí kousnutí. Nejprve strýc kousnut psem, který byl následně utracen. Rodina, které však patřil si koupila stejného čokla, opět ho nenechává očkovat a opět lítá po celé vesnic i... Pak bratrance kousnul vlastní pes, když se zasekl do plotu a on ho vyndával. Tohle vlastně nebylo tak úplně kousnutí, spíš se ten pes jenom blbě ohnal a zuby ho škrábnul. No ale na chirurgii skončil taky. Potom znova strýc, když šel uklidnit psa, aby neštěkal. Povedlo se. Když kousnul, už byl úplně potichu. :-D Nejhůř však dopadl dědeček, kterého brutálně napadla čivava. Člověk by si řekl hmm takový malinký pes. Vždyť to ani nemohlo bolet.. Ale pro člověka, který bere prášky proti srážení krve a nesmí se pořezat ani při holení nebo si poranit dáseň při čištění zubů, byla i ta "blbá" čivava dost nebezpečná. Navíc když poranila nejen jednu nohu, ale rovnou obě nohy. Celkem pět ...

V rámci prokrastinace jsme si tady přečetla dva články, které jsem psala loni. První ze září a následně ten z listopadu. Je to vlastně rok. Rok, kdy jsem pořád ta nejšťastnější holka na světě. Přesně před rokem jsem plánovala. Jak se rozejít. Jak se sejít. Jak jet do Kladna. Jak to nepokazit. A mezitím vším plánováním jsem zářila štěstím. Protože mi každé ráno budily zprávy o tom, jak jsem se vyspinkala. Protože jsem každou noc usínala s přáním pěkných snů. Protože od toho probuzení až k tomu přání jsme si psali. O hloupostech. O sobě. O všem možném. Vím, že to ode mně nebylo hezké zamilovat se, dokud jsem byla zadaná s někým jiným. Uvědomuji si to. Jenže já s ním byla tak hrozně nešťastná, že jsem už ani neměla sílu na to rozcházet se. Potřebovala jsem ten impuls, který by mi onu sílu dodal. A pak si mě našel Kladeňáček. Dodal mi odvahu. A sám byl rozumný. Sám mě zadanou nechtěl. Takže jsem před dvanácti měsíci kula plány, jak ten rozchod udělat. Aby mi neublížil. Aby jemu neublížil. ...