čtyři roky...

Přišla na nádraží a sedla si vedle svého přítele. Napila se horkého nápoje, který ji v té zimě zahřál a rozhlédla se okolo. Stánek se suvenýry a zlevněné bonboniéry. Tabule odjezdů. A jejich vlaky hned pod sebou. Ona má odjet pět minut před ním z druhé strany nádraží. Je jasné, že se budou loučit rychle, aby mohl včas doběhnout na svůj vlak. Pár lidí sedících na okolních sedačkách. A kluk s dvěma velkými kufry. Zamrkala a promnula si oči. Nevěřila.

"Ta samá mikina i po čtyřech letech od maturity. Do prdele, to fakt nemá prachy na to koupit si jinou mikinu než tu žlutou, která tak dobře zahřívala?" říkala si v duchu. Vybavila si přitom vůni té mikiny a dávný rozhovor.

"Všimla jsem si, že máš v tom střídání mikin dobrý styl." usmívala se na něj.

"Vážně? Tak mi pověz jaký."

"Vždycky to jde po sobě. Zelená, červená, žlutá. Nikdy jinak. Vždycky v téhle kombinaci. A vždycky to záleží na tvé náladě."

Od pohledu to byl frajírek. Už neměl ty stylově vyholené čáry ve vlasech na boku. Měl vlasy lehce nagelované. Celý zarostlý. Přitom když ho znala, ještě mu vousy ani nezačaly růst.

Vzpomněla si v tu chvíli na vše. Celé ty tři roky společného... vztahu nevztahu jí proletěly hlavou. Všechny ty hodiny strávené společným cestováním. Všechno to společné chození ze školy a do školy. Ty smsky, co si psali v hodinách, když od sebe seděli jen přes zeď. Všechny ty nepovinné předměty, které si zapisovali, jen aby spolu chvíli byli.

Vybavily se jí všechny ty emoce. Když se tak nenápadně dotýkali, aby si toho ostatní nevšimli. Když se kvůli jejich společnému výletu zamilovala do Brna. Když měl časopis vzhůru nohama a hodinu z něj četl, všem lezl na nervy a ona na něj koukala jak na svatý obrázek. Když jí zpíval. Jak ho měla ráda.

Rozpomněla se na všechno. Na to jak si oba našli někoho jiného. Jako náplast. A že stejně ten jejich vztah nevztah byl poslední rok úplně stejný. Jen o trochu smutnější. Naštvanější.

Uvědomila si, že je to právě on, kdo jí rozkopal to srdce způsobem, že se zařekla, že to bude ona, kdo bude ubližovat těm ostatním, protože takovou bolest už nechce zažít. Byl to právě on kdo z ní udělal tu věčně zoufalou a smutnou. Byl to právě ten, který jí poslední den řekl: "Neboj se, maturitou to nekončí." Stejný člověk, který si ji na druhý den dal do ignore listu a už se nikdy neozval.

Chtěla se zvednout a jít mu plivnout na ty bílé boty. Vrazit mu facku do toho vousatého ksichtu. Kopnout do těch dvou kufrů sbalených na cestu do Prahy. Vmést mu do tváře, jaký je to kretén a jak ho z duše nenávidí.

To všechno jí hlavou prolétlo asi během minuty.

Pak se otočila na svého přítele a uviděla ty krásné hnědo-zlato-zelené oči a musela se na něj usmát, protože jinak to při pohledu na tu jeho nevinnou tvář ani nejde. Všechny ty zlé myšlenky byly rázem pryč. Protože v Kladenských očích není ani kousek zla. Protože ten kus srdce, který ji vyrval blázen ve žluté mikině, nynější učitel českého jazyka, kterého tu češtinu kdysi sama doučovala, jí Kladeňáček vrátil s daleko větším kusem toho svého. Protože s ním ví, že Láska je to, co jí nutí smát se. Dlouze ho políbila a na druhou stranu už se neotočila.