hraniční

Už tři dny je mi zle. Myslím, že jsem zhubla tak pět kilo. Kéž by. Ať teda netrpím pro nic za nic.

---

Poslouchám písničky a pročítám si texty. To je tak jediné co zvládám. A ten jedinej pocit, kterej miluju a ještě mě nezklamal, je právě ten, když se v tom textu najdu...

(Naughty Boy - La la la)

I can't find those silver linings

I don't mean to judge

But when you read your speech, it's tiring

Enough is enough

I'm covering my ears like a kid

When your words mean nothing, I go la la la

I'm turning off the volume when you speak

Cause if my heart can't stop it, I find a way to block it

I go

La la, la la la na na na

La la, la la la na na na

I find a way to block it

I go

La la, la la la na na na na na

La la, la la la na na na

Do toho jak je mi zle, jsem zase měla sobotní vyučování. Ta škola mě tak hrozně vycucává. Nejím, nespím, zvracím. Jsem na nejlepší cestě stát se anorektičkou a bulimičkou zároveň. Brali jsme struktury osobnosti aneb to, co rodiče v dětství posrali a my za to teď trpíme. Úplně ve všech bodech pasuji na hraniční strukturu osobnosti. Fakt jen strukturu, ne poruchu... Co dělala rodička špatně, na tom už teď nesejde. Důležitější je, co to znamená pro lidi v mém okolí. A to je jednoduché. Jeden den je miluju, další den je nenávidím. Jsem závislá na sexu a nenávidím samotu. Netuším, co to znamená připadat si jako plnohodnotný člověk, protože uvnitř cítím prázdno. To dokáže zaplnit pouze někdo jiný. A když náhodou není k sehnání, znamená to, že si chci vyrvat srdce z těla, abych tu odpornou prázdnotu necítila. Proto chci pomáhat ostatním lidem. Když jsem ve stresu vybuchuji vzteky a řvu. Bezdůvodně a hodně. A pak pláču, protože vím, že se nechovám tak, jak se ode mne čeká. Vím přesně, jak bych se měla chovat, jen to v tom záchvatu vzteku nejde. Dělá mi hrozný problém ovládat se.

Ale když už mě někdo přesně takto popsal, připadá mi to jednodušší. Vím, co s tím mám dělat. Vím, že nejsem jediný takový člověk na světě a vím, že vztek se dá zvládat. A doufám, že i jinak než teatrálním házením mobilu o zem. Protože ve čtvrtek přišel k dalším odřeninám. Až se divím, že ten obal je tak kvalitní, že se mi rozbily pouze boky a ne displej.

Nevážím si lidí. Nevážím si věcí. A to vlastně jen proto, že si nevážím sebe.

Stejně si ale myslím, že jsem v právu. Že když člověk něco slíbí, měl by to dodržet. A když to nedodrží, měl by se omluvit. A hezky... ne nijak zpola ironicky.

Awolnation - Sail

Maybe I should cry for help.

Maybe I should kill myself.

Blame it on my A.D.D. baby

Maybe I'm a different breed.

Maybe I'm not listening.

So blame it on my A.D.D. baby.

Nevím tak úplně přesně, jak se to dělá...Abych mohla přežít v tomhle uspěchaném světě, který na mě klade nehorázné množství nároků. Takových, které nemám kapacitu zpracovat.

V druháku jsem uvažovala, že seknu s psychologií a půjdu na zemědělku. Když jsem měla tu čest navštívit přednášku na ČZU tuto středu, vážně jsem litovala toho, že jsem ten krok neudělala. S mými vědomostmi vidláka, kdy mě babička jako pětiletou učila rozeznat řebříček od bolehlavu a bolševníka, bych tam patřila mezi ty nejchytřejší. Už jen proto, že jsem celou přednášku toho doktora vnímala a nefotila se, neměla v uších sluchátka, nekoukala na film, nepsala si na facebooku, a věděla jsem, co znamená květenství, pestík a tyčinky. A neříkala jsem věty jako: "Má vliv na leknín to, když je ve vyšší hloubce?" Jak jako vyšší hloubce? Snad větší ne? Trouba... Na druhou stranu nevím, nakolik bych psychicky vydržela vědět, že studuji s takovými exoty a mrhám svým potenciálem. Což si myslím, že můj milý dělá. Ale když ho to tam baví tak budiž. Aspoň nemusí mít takové nervy jak slečna studující psychologii.. Doufám...