And dreamed of all the different ways...

Jednou budu psycholožka. Možná. A nejspíš budu asi špatná psycholožka...

Když jsem si přibrala ještě jedno studium, říkala jsem si, že to bude přece úplně v klidu, nároky tam skoro žádné nejsou a proč bych to jako nezvládala. Teď jsem prožila tři týdny, kdy jsem ve škole byla od pondělí do soboty a měla jsem na mále, aby mi nehráblo. V sobotu jsem se sbalila a utekla do prvního busu, který mi jel domů. (A před busem jsem potkala Geňu :D) Od neděle jsem se skoro nehla z postele. Dneska jsem třeba spala do jedné odpoledne. Pokud je Kladeňáček na netu, mám vypnutý mobil. Na všech možných komunikačních vymoženostech jsem offline. Koukám celé dny na Comeback a směju se. A dělám si naprosto regulérní prázdniny a do školy jedu až příští úterý. Mrdat na to, když můžu chybět.

Čas od času zapnu facebook a zjišťuji, kolik lidí mi psalo své starosti. Kolik lidí chce mou pomoc. A kolika lidem já teď fakt pomáhat nechci. Mám z toho výčitky,ale připadám si jako cukrářka, které by všichni volali, jak se griluje maso. Jako kdyby někdo místo záchranky volal na městskou policii, ať je do té nemocnice odvezou. Můžu celé čtyři roky říkat, že já NECHCI být psychoterapeutka, že NECHCI pomáhat dospělým s depresema, že mě NEZAJÍMAJÍ, protože jim stejně nejde pomoct. A stejně mi všichni budou psát, že mají depresi a že si na nich mám zkoušet terapii. A já nevím, jestli jsem z toho víc zoufalá nebo naštvaná. Jako bych pracovala v knihkupectví a chodili si ke mně pro rady ohledně make-upu.

Vlastně ještě nevím úplně přesně, jakou psycho bych být chtěla. Láká mě toho dost. V pedagogicko-psychologické poradně dávat dětem diagnózy dys-. U hasičů pomáhat s krizovou intervencí při povodních. Dělat školní psycholožku a přebrat tak práci té krávě výchovné poradkyni, co jsem měla na základce.("Víte, my jsme asi potkaly úchyla. Byl nahý a běžel za náma.." "Nevymýšlejte si.") A nakonec by mě asi hodně bavilo pracovat přímo v psychiatrické léčebně u psychotiků. Poslouchat, jaké má který schizofrenik bludy, dělat s nimi testy. Jo tohle je asi to, co by mě naplňovalo nejvíc. A taky to, za co je nejméně peněz. Případně na dětském oddělení. Dělat z anorektiček normální holky...

Nebaví mě poslouchat ty depresivní starosti ostatních, právě z toho důvodu, že jsou jako já. Že mě tím dostávaj do depresí taky a vysávají mi energii. A mám chuť všem takovým říct, aby si taky založili blog a dobrý ne? Aby si ty myšlenky utřídili takhle. Aby se pokusili porozumět jim. Aby jedli čokolády na kila, jako já. Aby tančili. Aby si taky pustili ten Comeback, i kdyby ho ani nevnímali. Jenže když se člověk ani nepokusí o to, aby mu bylo lépe a pořád se v tom utápí, tak nějaká nedostudovaná psycholožka je na to krátká a pomoci nemůže.

Tak aspoň ta zoufalá psycholožka vypíná mobil, zapíná dávno zapomenuté ICQ, aby si mohla povídat s tím nejbližším, kouká na Comeback a fotky svého Kladeňáčka, na kterého se zítra tolik těší. A užívá si regulérní dovolenou. :-)

MIMOCHODEM

Nemáte někdo radu co s modřinama? Spadla jsem a modřina velikosti půltabulky čokolády (měřím tím, co je mi nejblíž... a pravítko je v druhém pokoji :D) na lýtku vážně není sexy. A heparoid ani mastička z konopí nepomáhá.