Prostě Víla

Uprostřed zkouškového utéct před lidmi mimo civilizaci. Jen s pár spolužačkama a jedním spolužákem. Nevím, nakolik byl ten nápad dobrý. Odpočala jsem si, jako snad nikdy. Prožila jsem úžasný víkend, jako jsem nezažila už dlouho. A teď nejsem schopna sednou nad ty pitomé skripta a učit se na zítřejší zkoušku. Přitom bych měla, protože můj studijní průměr se začíná pomalu přibližovat průměru mého Milého před pár lety na učňáku( , když musel opakovat ročník... ). Byl to víkend, kdy jsem se překonala snad ve všech ohledech. Kdy jsem si o sobě uvědomila plno úžasných a na druhou stranu i plno děsivých věcí. Víkend, kdy ta nejvíc stydlivá holka na světě (, bez hudebního sluchu, ) veřejně zpívala bez hudebního doprovodu. Což je, aspoň pro mne, opravdu těžší. Zjistila jsem, že když jsem unavená, směju se všemu. Chovám se jako malá. A to mě fakt bavilo. Jenže taky jsem příliš jedovatá a ironická. Problém pak je, když se na pokoji sejdou čtyři stejně ironické holky a jedna od druhé ten sarkasmus...

Nekdy staci jen par sekund a muzete posrat uplne vsechno... ten spacak je okouzlenej. Cernou magii. Mam ho vybalenej podruhy. Poprvy to dopadlo MoRove. Podruhy jsem se zamilovala. Do gaye. Kterej vypada jak muj ex. Nekdy staci ta sekunda na zalaskovani. Blba vterina. Kdyz se na sebe dva podivaji, usmejou se a dotknou se. Kdy se drzi za ruce a jeden to vnima jinak nez druhej. Je mi smutne. A divne. A stejne to tu smazu... Ale kdyz celej den nemuzete z jednoho cloveka spustit oci tak je asi neco spatne... ja jsem spatne...cela.. A je mi ze me spatne. Protoze nevim jak se vratit domu. Kdyz me vzrusuje pouhy dotek. S satkem kolem oci. Veskera duvera dana cizimu.. To je tak jak se sejde 15 holek a jeden kluk. A jen Víla je takova, ze si jako prvni vybere kluka. Snad je to jen tou vypjatou situaci mimo civilizaci. Na okraji sveta. Snad je to jen tim. Jinak jsem dost v pytli.... Nevim co chci, ale je mi jasny, ze prave delam obrovskou chybu....

Kdybych zítra ráno neměla zkoušku, rozpracovala bych to víc. Ale teď to nejde. Vlastně bych neměla psát ani tohle...Ale aspoň tak krátce tedy. Kdybyste měli chuť prokrastinovat stejně jako já... Když se čistá duše jednou dotkne zla, už nikdy nebude čistá. Vždycky jí tam zůstane ten kousek temnoty. Kousek, který se bude už jen rozrůstat. Proč? Protože zlo je mocné. Vyvolává příjemné pocity. Člověku se zalíbí. Nechá se jím ovládnout. Lidé říkají, že pravá láska je lék na všechno. Jenže jsou slečny, minimálně jedna malá víla, která na lásku nikdy nevěřila. A je to od ní sobecké, cynické a hnusné, když má přítele. Ale ani ve svém okolí tu pravou lásku nikdy neviděla. Nevyrůstala v harmonii a přátelé říkali miluji tě každý týden jiné(mu). Nebylo nic, co by ji donutilo na lásku uvěřit. Natož tu pravou. Její duše se nenechala obelhat tak lehce, jako duše jiných. Ta její totiž byla rozervaná. Na kusy. Temné a prohnilé. Rozervala si ji sama. A nebyl nikdo, komu by mohla svěřovat ty nejtajnější ...

Špatný nápad oblíbit si novou kapelu ve zkouškovém období. Špatný nápad vysílat ve zkouškovém období hokej. Mistrovství. Pak to dopadá tak, že Víla tančí po domě a s českou vlajkou omotanou kolem nahého těla místo oblečení a zpívá si "mrdá mi v hlavě" ( Mucha . Doporučuji. Pokud máte rádi ujeté texty.) Majáles byl fajn. Víc než fajn. Doufala jsem, že tam potkám někoho ze školy. Aby mi vyvrátily (ony slečny) názor, že jsou to šprtky. Nepotkala jsem nikoho. Vůbec nikoho! Jen souseda. Mimobrněnského. Umírala jsem. Před Fixou jsem ztratila mikinu. Mohla jsem si vybrat, co je důležitější. Mikina to nebyla. Stejně jsem ji našla. Hodní lidé, šli na stejnou kapelu. Nesnáším vysoké lidi, kteří si stoupnou před Vílu a nic. Stojí. Prostě jen tak. Nehýbou se. Nepogují. Stojí. A když do nich drncnu, tak jsou uražení. Když chci stát, stoupnu si dozadu. Ne doprostřed. Týpek, co byl za mnou, přišel o zuby. Jeho problém. Neměl to pivo házet. Chvíli mi ho bylo líto, když mu ten borec vedle mě ...

Bývala jsem snílek. Uměla jsem to. A teď? Žiju víc v realitě než ve snech. Spíš už jen v realitě. Nemám za kým utíkat do snů. Nemám se tam před kým skrývat. Stala se ze mne slečna, která do krajin fantazie umí odletět pouze v těch chvílích, kdy znuděná ve vlaku poslouchá hudbu. Kdy si překládá v duchu anglické texty do českých a představuje si, jak by k nim natočila klip. Jindy už snít neumím. Nejde to. Z éterické Víly je slečna z masa a kostí. Proměnila jsem se. Změnila jsem se. Slečna žijící stereotypním životem. Spánek - škola - úkoly - Milý - spánek - škola... Pořád dokola. Možná, snad, za to může hlavně Milý, že už nejsem snílek. Stojí nohami pevně na zemi. Je realista jako poleno a mou poetickou duši nechápe. Jsem díky němu dospělá. Žádná malá holka. Už si nemůžu dovolit chovat se jako malé děcko, protože se mi to vždycky ve zlém vrátí. Musím být dospělá žena, která musí umět řešit své problémy a být za sebe zodpovědná. Nezbývá mi čas utíkat do světa fantazie. Na druhou stranu se...

Byl pozdní večer, první máj. Večerní máj, byl lásky čas... Kdo to nezná. Nebyl sice večer, ale první máj slavili na onom místě všichni. Svátek lásky, práce a čarodějnic. On tam stál kousek od ní a usmíval se. Odešel. Zesmutněla. Ne výrazem. Duší. Nenápadně. Ale nechtěla tomu příkládat pozornost. Byla daleko od Brna. Sto padesát kilometrů od místa, kde se stýkali. Kde se vídali. Už tak bylo víc než štěstí nebo náhoda, že se zde potkali. Aspoň letmo, když už ne víc. Asi za deset minut se vrátil. Zastavil se na tom výhodném místě, ze kterého se mohli navzájem pozorovat. Stál tam s větví od třešně připnutou na klobouku. Držel se bokem a usmíval se nad ní. Za chvíli k ní přistoupil. Ona tam byla s dalšími lidmi. On přišel za ní. Jen za ní. "Vílo, je první máj," culil se. Vždycky se jí líbilo, jak mluvil tiše. Skoro šeptal. "Mám zakázané se líbat. Musím uschnout," řekla pravdu. "On je tady?" rozhlídl se a hledal jejího Milého. "Není." "Co oči nevi...