Kdo má v duši strach, je svůj zbabělý vrah

Bývala jsem snílek. Uměla jsem to. A teď? Žiju víc v realitě než ve snech. Spíš už jen v realitě. Nemám za kým utíkat do snů. Nemám se tam před kým skrývat. Stala se ze mne slečna, která do krajin fantazie umí odletět pouze v těch chvílích, kdy znuděná ve vlaku poslouchá hudbu. Kdy si překládá v duchu anglické texty do českých a představuje si, jak by k nim natočila klip. Jindy už snít neumím. Nejde to.

---

Z éterické Víly je slečna z masa a kostí. Proměnila jsem se. Změnila jsem se. Slečna žijící stereotypním životem. Spánek - škola - úkoly - Milý - spánek - škola... Pořád dokola. Možná, snad, za to může hlavně Milý, že už nejsem snílek. Stojí nohami pevně na zemi. Je realista jako poleno a mou poetickou duši nechápe. Jsem díky němu dospělá. Žádná malá holka. Už si nemůžu dovolit chovat se jako malé děcko, protože se mi to vždycky ve zlém vrátí. Musím být dospělá žena, která musí umět řešit své problémy a být za sebe zodpovědná. Nezbývá mi čas utíkat do světa fantazie.

Na druhou stranu se z té slušňácké šprtky stala divná holka v roztrhaných riflích a vytahaném tričku, která nezná míru. Přestala jsem na akcích, kde jsem bez milého, za sebe platit. Nechávám se zvát šestnáctiletýma klukama a směji se jejich zjištění, když jim řeknu, že je mi jednadvacet. Nechávám se zvát dospělými muži, a když si začnou dovolovat, utíkám pryč.

Piju pořád a všude. Řekla bych, že naposledy jsem se tolik opíjela v sedmnácti. Od té doby mě to přešlo. A teď, teď mě to začalo znovu bavit. Netuším, jak je možné, že pak v devětadevadesáti případech skončím někde mezi bandou feťáků, ze kterých se rychlostí blesku stávají mí přátelé. I když feťáky ráda nemám. I když jsem ani nikdy nehulila, natož tak víc. Nechápu, jak je možný, že následně končím někde za rohem s holkou, co mi ukazuje své rozpíchané žíly a nadává na celej svět.

Už nejsem ta holka, co si někdy před čtyřmi lety založila blog, aby mohla psát o svých (platonických i reálných) láskách. Už nejsem jako ta holka, co ho před rokem ze vzteku smazala a založila si Vílu. Už jsem někdo úplně jinej. Někdo, kdo neví, co sám se sebou, snaží si tak udělat pořádek v životě, ale čím víc se v tom hrabe, tím je to horší. Protože někdy je lepší nerýpat se ve věcech, protože vespod už je jen odpad.

Stala se ze mně holka, která už se nezmůže ani na normální metafory, proto jí musí postačit tahle následující. A je jen na vás, jestli si tam doplníte můj život, lásku, přátelství, školu, nebo všechno dohromady...

Stojím na vrcholu vysoké budovy s nakročenou nohou. Chystám se skočit. Skončit. Přitom jsem však velký srab, takže nohu stáhnu zase k sobě a vracím se po nouzovém schodišti zpět. Utíkám do bezpečí budovy a mám v hlavě zmatek. Chci se ukrýt do bezpečí. V tu chvíli však celá budova vybuchne....