odpočatá

Uprostřed zkouškového utéct před lidmi mimo civilizaci. Jen s pár spolužačkama a jedním spolužákem. Nevím, nakolik byl ten nápad dobrý. Odpočala jsem si, jako snad nikdy. Prožila jsem úžasný víkend, jako jsem nezažila už dlouho. A teď nejsem schopna sednou nad ty pitomé skripta a učit se na zítřejší zkoušku. Přitom bych měla, protože můj studijní průměr se začíná pomalu přibližovat průměru mého Milého před pár lety na učňáku(, když musel opakovat ročník...).

Byl to víkend, kdy jsem se překonala snad ve všech ohledech. Kdy jsem si o sobě uvědomila plno úžasných a na druhou stranu i plno děsivých věcí. Víkend, kdy ta nejvíc stydlivá holka na světě (, bez hudebního sluchu,) veřejně zpívala bez hudebního doprovodu. Což je, aspoň pro mne, opravdu těžší.

Zjistila jsem, že když jsem unavená, směju se všemu. Chovám se jako malá. A to mě fakt bavilo. Jenže taky jsem příliš jedovatá a ironická. Problém pak je, když se na pokoji sejdou čtyři stejně ironické holky a jedna od druhé ten sarkasmus nechápe. Ale když jsme si to ujasnily, byl to fakt víkend plný záchvatů smíchu.

Když jsme odjížděli, bavili jsme se o tom, co si z toho víkendu odnášíme. Neřekla jsem nahlas nic podstatného. Jsou věci, které si raději v klidu chci promyslet. Vyspat se na to. Protože to byl taky víkend plný piv a naspala jsem celkem čtyři hodiny. Proto jsem se pak všemu smála...

Ale když jsem nad tím teď uvažovala, na pár věcí jsem opravdu přišla.

Odjela jsem s tím, že bych nezvládla žít na vesnici, kde bydlí sto lidí. Kde je obchod otevřený dvě hodiny denně do devíti rána. Už jen proto, že si na jídlo většinou vzpomenu kolem osmé večer a pak rychle běžím do večerky. Nesnesla bych bydlet na vesnici, kdy mě v šest ráno vzbudí pět minut bijící kostelní zvon. Mám ráda ticho po ránu.

Ten pocit, kdy jsem pak přijela do Brna, všude pod nohami se mi pletli cizí lidé a já si uvědomila, jak miluju, že je nesnáším, byl ážasný... (řekla holka, která 18 let na takové vesnici žila...)

Odjela jsem s obrázkem, který mi nakreslili ostatní podle toho, jak mě vnímají. S tím, že i přes veškerou mou protivnost, kterou si uvědomuji, mám na obličeji srdce.

Zjistila jsem, že od jednoho jediného člověka snesu, když mi řekne jménem. Když ho vysloví nahlas tak, jak je v občance. Protože od něj to zní jinak než od ostatních. Umí to vyslovit hezky. Za což ho obdivuji, protože to nikdy nezvládli ani mí rodiče ani přítel. Naštěstí oni mi tak neříkají.

Uvědomila jsem si, jak se brutálně miluju a že mé sebevědomí dosahuje obrovských výšek. :D mý ego, rozhodně není slego, jsem asertivní suverén, jsem number one, number one...

Víkend, který mi dal najevo, že s klukama si rozumím opravdu líp. Že jim víc věřím. Že jsou hezčí a lepší a jejich smysl pro humor mi vyhovuje o dost víc než ten ženský. Že nemám ráda, když mě objímají, nebo se jakkoli jinak dotýkají ženy, ale když mi chlap dá ruku, tak s veškerou samozřejmostí propletu své prsty mezi ty jeho. A tak se cítím nejvíc bezpečně.

Bylo mi krásně. Odpočinutě i když nevyspale. Ale teď už jsem zpátky v realitě, kde se musím učit, a žít opět ten stereotyp. Abych mohla příští týden v tuhle chvíli mít už prázdniny. Chci ať už je to za mnou. Jenže nevím, jestli je to tak silná motivace, abych ty poslední tři zkoušky dala. Nechápete někdo, proč já si to všechno nacpu do tří týdnů a pak nadávám, že nestíhám? A to, že lidi z VUT jsou schopni dát zkoušky během tří dnů mě nezajímá, můj obor je jiný. Šprtací...