záchytný bod

Špatný nápad oblíbit si novou kapelu ve zkouškovém období.

Špatný nápad vysílat ve zkouškovém období hokej. Mistrovství.

Pak to dopadá tak, že Víla tančí po domě a s českou vlajkou omotanou kolem nahého těla místo oblečení a zpívá si "mrdá mi v hlavě" (Mucha. Doporučuji. Pokud máte rádi ujeté texty.)

Majáles byl fajn.

Víc než fajn.

Doufala jsem, že tam potkám někoho ze školy.

Aby mi vyvrátily (ony slečny) názor, že jsou to šprtky.

Nepotkala jsem nikoho.

Vůbec nikoho!

Jen souseda.

Mimobrněnského.

Umírala jsem.

Před Fixou jsem ztratila mikinu.

Mohla jsem si vybrat, co je důležitější.

Mikina to nebyla.

Stejně jsem ji našla.

Hodní lidé, šli na stejnou kapelu.

Nesnáším vysoké lidi, kteří si stoupnou před Vílu a nic. Stojí. Prostě jen tak. Nehýbou se. Nepogují. Stojí. A když do nich drncnu, tak jsou uražení.

Když chci stát, stoupnu si dozadu. Ne doprostřed.

Týpek, co byl za mnou, přišel o zuby.

Jeho problém.

Neměl to pivo házet.

Chvíli mi ho bylo líto, když mu ten borec vedle mě dal pěstí.

Jestli jsem si předtím myslela, že umírám, potom to bylo ještě horší.

Sedla jsem na zem a na hodinu mi přestaly nohy fungovat.

I kdybych se chtěla zvednou, nešlo to.

Čekaly mě dva kilometry pěšky do bytu za klukem, kterého jsem nikdy předtím neviděla.

Skoro tradice.

Jenže o tomhle jsem ani nikdy předtím v životě ani neslyšela.

Vlastně vůbec nevím, proč jsem spala v bytě zrovna u něj.

Když na tom majálese ani nebyl.

Tajné ranní skákání přes plot.

Naposledy v deseti letech jsem byla fyzicky zdatná natolik, abych uměla skákat přes zamčené brány.

To mám za to, že jsem chtěla cvičit.

Kolena mi začala fungovat včera.

Zpátky do reality.

Puding zapíjím pivem.

Zvláštní chutě.

Dělám všechno, jen se neučím.

Brečím, hysterčím a prokrastinuji.

Nejsem schopna napsat seminárku do předmětu s padnoucím názvem: "Prokrastinace".

Zítra musím domluvit praxi v děcáku.

Potom brigádu.

Prázdniny budou v háji.

Škola, škola, učení.

A po pudingu si dáme sezamovou tyčinku.

Měla bych končit.

Přestat žrát a jít se učit.

Klusovská nálada. A tak pořád dokola:

"Jsem bytost z vodních par, živa jenom z tvého dechu,
já vím, že nejsi rád a že je ti to k vzteku,
chci ti všechno říct
a pak se někam schovat,
třeba pochopíš…"

Třeba.