Prostě Víla

Jít s davem a být nešťastný, ale mít přátele, nebo být uprchlík z vlastního města a ztratit blízké? Poslední dvě témata týdne se dokonale hodí k tomu, nad čím poslední dobou přemýšlím... Vzorový človíček z našeho maloměsta má předepsaný život. Podle ulice trvalého bydliště chodit na bližší ZŠ, po ní, když je chytrý, nastoupit na gympl v našem městě, když není tak chytrý, tak na SŠ/učňák do většího města. Po tom, co dochodí 4 roky (z učiliště + nějakou tu nadstavbu) jdou na VŠ v Ostravě. Celou tu dobu bydlí u rodičů, a jakmile dostudují, možná si najdou vlastní bydlení, možná ne, město však jistojistě neopustí. Já se tomu vždycky vymykala. Po základce jsem šla na gympl do jiného města a většina se ke mně začala chovat jak k exotickému zvířátku v ZOO. Proč až tam? Když tady je taky. Proč dobrovolně dojíždí? Ji na ten gympl nevzali? Ta musí být ale blbá! Důvod byl jednoznačný, ponorková nemoc z neustále těch stejných "ksichtů". Dozvídala jsem se o sobě, jaká jsem teď měšťačka. ...

Jít v září do školy pro mne bylo vždycky utrpení. Všichni si povídali, kde všude byli na dovolených, počínaje "u babičky" konče "u moře". Já jsem nebyla nikdy nikde. S prarodiči máme stejný dům, takže jít za dědou znamená sejít dvanáct schodů do přízemí. To, že mamce v práci nikdy nedali dovolenou, jsem chápala. O prázdninách mají přece pošťáci nejvíc práce, protože všichni posílají pohledy. Pak jsem vyrostla, rodička si našla jiné zaměstnání s celopodnikovými dovolenými. A na dovolenou jsme nejeli zase. Protože když už jsme někdy měli koupené jízdenky jenom po "blbé" republice, den předem se ji udělalo zle, jízdenky se šly vrátit a já v pokoji probrečela celé noci. Vzpomínám si, jak měla spolužačka v páté třídě slíbeno, že když na vysvědčení dostane jen jednu trojku, pojedou do Řecka. Dostala dvě a jeli tam stejně. Já měla samé jedničky a dostala jsem řízek a hranolky… A tak jsem vyrostla úplně a našla si kluka. První prázdniny byly bezvadné. Oba studenti...

Když mi bylo asi 13, šla jsem na nějakou prohlídku k doktorce. Milá paní doktorka zjistila, že jsem slepá jak patrona a dostala jsem brýle. Nechtěla jsem je. A tak jsem je nosila jen občas. I když to byl vážně pocit k nezaplacení vidět všechny ty kamínky na cestě a podobně, ale já je prostě s tou jednou dioptrií nechtěla, tak jsem je měla jen na televizi a do školy. Čas plynul a na gymplu jsem taky ještě v klidu vydržela bez nich a lidi jsem poznávala. Ale když jsem přešla na vysokou, už to nebyla jedna dioptrie, ale rovnou tři. A to už jsem viděla fakt blbě. Od dvaceti, takže od druháku, už jsem nebyla schopna vstanou a chvíli bez brýlí koukat. Prostě jsem bez nich neviděla vůbec, ale vůbec nic. Takže jsem je ty tři roky na očích den co den nosila. A nikdy jsem ani jedny z mých pěti brýlí nerozbila :-) Krom toho, když jsem dostala po papulce balonem a zkřivily se mi. To však pan optik opravil během deseti minut. Probíhaly i pokusy strčit Víle do oka čočku. Matka držela Vílu, doktorka ...

Sen, na jehož splnění jsem musela čekat několik let, se mi splnil. Předčil mé očekávání. A já z toho teď budu zase pár let čerpat zážitky, radost, štěstí… Byla jsem na Mistrovství světa v ledním hokeji. V Praze. Kvůli divnému způsobu prodeje mi Kladeňáček nejdříve sehnal jen jedny vstupenky a to balíček na Česko - Francie, Švédsko - Německo, s tím, že ten druhý zápas prodáme. K Vánocům jsem dostala pak ještě Francii - Kanadu, protože Kanadu chce přece vidět každý. :-) A tak jsem se těšila, a těšila… A mohla bych teď popisovat všechno od toho, jak jsem se líčila, až přes to, co jsme jedli, až k tomu, jak jsem spala každou cestu domů totálně vyčerpaná, ale to by stejně nikoho nezajímalo. A hokej jste stejně viděli v televizi, koho to zajímá. Takže jen zkráceně všechno to okolo. Ani v těch nejlepších snech jsem si nedokázala tu atmosféru představit. Bylo to tak suprové, že jsme žádný zápas neprodali. Ba naopak i když už jsme neměli žádné peníze, šli jsme vybrat z účtu, abychom mohli na po...

Nemožná dívka. To jsem celá já. A teď bych pominula ty mé záchvaty deprese a zoufalství a psala o něčem úplně jiném. Někdy v době, kdy jsem začala mít rozum a přestal mě bavit fotbal, jsem se zakoukala do jiného sportu. Hokeje. A tak, když se v roce 2010 rozhodlo, že 2015 bude mistrovství světa u nás, zvolala jsem: "Já tam budu!" A začala jsem šetřit. Na dres, šálu, vlajku, líčidla v národních barvách... I jak byla malá Víla ráda, když si začala s Kladeňáčkem, který hokej miluje snad ještě víc než ji... Když se měly vstupenky začít prodávat, chudáka jsem hned ráno hnala do trafiky, aby byl první na řadě. Byl. Ale systém to neustál. A tak místo ve škole strávil celý den v trafice, aby s paní prodavačkou chytli lístky alespoň na jediný zápas Česka. Já nedočkavě u notebooku, na kterém se systém sekl však úplně stejně. Po milionu mých slz ze vzteku nad tím, že všechno budou mít překupníci a já houby, se mu to povedlo. Vážně zápas s ČR sehnal. Pod stromečkem mě pak čekal ještě lís...

Černé stíny uvnitř srdce se probouzejí společně s počátkem noci. S prvními hvězdami zjevujícími se na obloze. Pokoj osvětluje pouze světlo z notebooku odloženého kdesi bokem na stole a svíčka zapálená na druhé straně pokoje. Plamen ve sklenici plné vosku tančí, čímž na zdech vytváří rozličné nestvůry. Jen tak koukat do prázdna. Na stěny a jejich stínohry. Překrásné. Děsivé. Překrásně děsivé. Nechat šero splynout s vlastní duší. Místo hudby poslouchat hlasy ve vlastní hlavě. Tisíce myšlenek. Jedna přes druhou se hlásí o slovo. Bolest, radost, smutek, štěstí. Všechny tyto úvahy se jedna přes druhou překřikují. Nad nimi však stojí zamilovanost. Jediný pocit přítomný ve všech z každé každičké emoce. Pocity střídající se jako na horské dráze. Mánie i deprese během jedné minuty. Ale ta láska. Ta neodchází. Je to most. Most přes obyčejnou řeku. Jednou klidnou a podruhé rozbouřenou. A každý vztek je povodeň. Příval nečekané vody, která se snaží most strhnout. Na obou březích. Je otázkou času k...

Právě mě dostalo, když mi Kladeňák napsal, že jim přednášející zakázala v jejich hodinách používat mobil. Na univerzitě mi tenhle zákaz připadá značně uhozený. Náš profesor s oblibou říká: "Přednášky jsou buď zábavné, nebo povinné." A má pravdu. Když dokáže přednášející povídat tak, že zaujme, člověk nemá potřebu sedět a ťukat do mobilu, notebooku, a hltá každé jeho slovo. Jde tam dobrovolně, i když nemusí. Když je přednáška povinná a nudná, vypadá to ve většině případů podobně. Pár lidí si povídá, většina je na facebooku. Jak nudná však musí být ta ženská, aby musela svou pozornost vynucovat tím, že lidem zakáže mobily? A jak to řeší s těmi, kteří si nepíší zápisky na papír, ale do notebooku? Stejně po maximálně půl hodině tu pozornost nebude mít nikdo a přinejmenším si budou aspoň kreslit do sešitu... Já jsem na mobilu závislá. Jako nebudu se tím tajit. Kouzlo smartphonu s wifi jsem objevila na gymplu a od té doby se mě to pořád drží. Většinou ten mobil používám k tomu, aby...