Konečně vidím!

Když mi bylo asi 13, šla jsem na nějakou prohlídku k doktorce. Milá paní doktorka zjistila, že jsem slepá jak patrona a dostala jsem brýle. Nechtěla jsem je. A tak jsem je nosila jen občas. I když to byl vážně pocit k nezaplacení vidět všechny ty kamínky na cestě a podobně, ale já je prostě s tou jednou dioptrií nechtěla, tak jsem je měla jen na televizi a do školy. Čas plynul a na gymplu jsem taky ještě v klidu vydržela bez nich a lidi jsem poznávala. Ale když jsem přešla na vysokou, už to nebyla jedna dioptrie, ale rovnou tři. A to už jsem viděla fakt blbě.

Od dvaceti, takže od druháku, už jsem nebyla schopna vstanou a chvíli bez brýlí koukat. Prostě jsem bez nich neviděla vůbec, ale vůbec nic. Takže jsem je ty tři roky na očích den co den nosila. A nikdy jsem ani jedny z mých pěti brýlí nerozbila :-) Krom toho, když jsem dostala po papulce balonem a zkřivily se mi. To však pan optik opravil během deseti minut.

Probíhaly i pokusy strčit Víle do oka čočku. Matka držela Vílu, doktorka držela čočku, Víla držela oči dokořán. Ne, čočka se tam prostě nenarvala. Malinkaté očičko. (Jo a taky malinkatá pusinka, prťavé ouška, drobňoučké ručičky... jako by si ti doktoři mysleli, že jsou originální, když tohle říkají...vždyť já vím, že jsem malá! Ale světe div se, jsou i lidi menší než 164cm, co proboha říkají jim?)

Takže brejlounka se čtyřmi dioptriemi. Aspoň, že mi ty brýle dokázali ztenčit na takovou míru, že mi všichni hádali cca dioptrii jednu. No aby to za tu cenu taky neztenčovali...

No a právě ta cena... Kdo by dával za brýle každý druhý rok pět tisíc. Mně se totiž všechno hnedka omrzí, takže chodit pořád s jedněma obroučkama, to se mi prostě nelíbí. No takže jsme doma počítali a počítali... Až jsme se dopočítali, že rozhodně bude levnější nechat se operovat. Tím tuplem, když na to dává nějaká klinika slevu, takže jedno oko stálo necelých 9 000.

Penízky se daly dohromady, zašla jsem na předoperační vyšetření a pak asi měsíc čekala. A ke konci se už začínala hrozně bát. Kdybych věděla, že zákrok samotným laserem, trvá 15 sekund, tak bych se fakt nebála. Akorát ty zvuky jak u zubaře. Fuj.

A teď už týden vidím. Všechno. Jako ostříž. Doma jsou ze mně nervní, protože pořád jen volám: "Páááávoooouuuuk!" (To jako fakt i před tou operací jich tady bylo tolik?! No potěš...)

Ale jinak jsou všichni rádi, že vidím, a já jsem ráda, že konečně můžu nosit sluneční brýle, chodit ven za jakéhokoli počasí a nebát se, že zmoknu a neuvidím nic, na koncertech to taky bude výhoda. A navíc když se nespoléhám jen na úhel, který viděly mé brýle, dokonce ani nevrážím do věcí a nerozbíjím si hu...nedělám si modřiny! A k tomu všemu se o mě celý týden krásně staral Kladeňáček.

Co víc já si můžu přát :))