maloměsto

Jít s davem a být nešťastný, ale mít přátele, nebo být uprchlík z vlastního města a ztratit blízké? Poslední dvě témata týdne se dokonale hodí k tomu, nad čím poslední dobou přemýšlím...

Vzorový človíček z našeho maloměsta má předepsaný život. Podle ulice trvalého bydliště chodit na bližší ZŠ, po ní, když je chytrý, nastoupit na gympl v našem městě, když není tak chytrý, tak na SŠ/učňák do většího města. Po tom, co dochodí 4 roky (z učiliště + nějakou tu nadstavbu) jdou na VŠ v Ostravě. Celou tu dobu bydlí u rodičů, a jakmile dostudují, možná si najdou vlastní bydlení, možná ne, město však jistojistě neopustí.

Já se tomu vždycky vymykala. Po základce jsem šla na gympl do jiného města a většina se ke mně začala chovat jak k exotickému zvířátku v ZOO. Proč až tam? Když tady je taky. Proč dobrovolně dojíždí? Ji na ten gympl nevzali? Ta musí být ale blbá! Důvod byl jednoznačný, ponorková nemoc z neustále těch stejných "ksichtů". Dozvídala jsem se o sobě, jaká jsem teď měšťačka. Už se jí nehodí chodit v teplácích venku, už musí mít rifle, slečinka. A přitom v teplácích jsem nechodila nikdy. Většinu času mám venku sukni a v zimě je mi v džínách větší teplo než v teplácích, které hned promoknou.

Když jsem odmítla jít na Ostravskou univerzitu, a podala si raději přihlášky na jistotu do Brna, jen abych vypadla dál. Abych mohla poznat zase další lidi. Byla jsem zase nejhorší. Ze třiceti lidí z gymplu, nás šlo mimo Ostravu asi pět. Do Brna jsem šla sama. Zase něco extra. I když jsem šílená introvertka, dost mi tahle samostatnost pomohla, abych se překonala, našla si ty přátele sama. Abych tam nepřišla na školu už s někým, a nezůstala odkázána jen na něj.

No ale podle lidí v rodném městě už jsem byla rovnou panička, která okrádá matku samoživitelku o peníze, protože studuje tak daleko, a to samozřejmě něco stojí. To, že rodička umí hospodařit s penězi, a od první třídy z alimentů šetřila, abych na tu vzdělání peníze měla, to nezajímalo nikoho. Lépe se hodí pejorativně říkat, jaká jsem "dáma". A jestli se nestydím nechat matku 300 km daleko! No fuj! To oni by nikdy neudělali!

A když jsem se nastěhovala k bývalému? No to snad ne! Jejich rodiče budou bydlet s nimi! Vždycky!

Nevyšlo to. Nic jiného si nezasloužila! Aspoň teď konečně zůstane doma!

No a nakonec jsem si našla přítele až z Kladna. A to jsem jako samozřejmě udělala naschvál, protože svou rodinu nenávidím, a nechci se s nimi stýkat. A to, že Kladeňáček je každou volnou chvíli u nás, to je přece jedno. To vidí jen rodina, jak nám skáče kolem baráku a pomáhá se vším. Cizím se to vidět nehodí. Stejně se se mnou nesetkají, mluvím totiž teď tím odporným pražským nářečím a je jim ze mě na zvracení.

A že hraju PC hry? To je ale činnost pro kluky, pro gemblery, ne pro studentku psychologie, pane Bože!!!

Tak si říkám…

Je ta chyba opravdu ve mně? Jdu si za svými cíli. Dovolím si říct, že mám dobrý všeobecný přehled, který jsem získala právě tím, jak po Česku různě cestuji - ve městech poznám styl života a památky, v autobuse a vlaku si ve volných chvílích čtu. Umím nahodit stejně dobře ostravštinu, hantec, jihomoravštinu, a i tu čecháčkovskou řeč. Nejčastěji však mluvím úplně normálně spisovně. Snažím se dbát na to, co jím. A mohla bych dál pokračovat, ale asi by to smrdělo tou samochválou až moc. A to že hraji hry? Seznamuji se tam s dalšími lidmi, kteří jsou aspoň zajímaví. Té psychologie se na nich dá naučit nezanedbatelně.

A co oni? Ti, co tu zůstali?

Ze základní školy už mám jednoho spolužáka mrtvého (smetlo ho auto), několik bylo na léčení s alkoholem, a několik jiných s drogami. Jiní si chlastají a fetují tak, aby na to policie nepřišla. Jedna spolužačka je v Praze. Zbytek zůstalo stále v rodném městě. Pracují v podřadných zaměstnáních, kde stejně dlouho nevydrží (zrovna včera dala jedna ze spolužaček na FB oznámení, že tento rok zanechala již třetího zaměstnání). Místo platu a vědomostí jim rostou pouze kila na váze, protože kupují větší množství levnějšího jídla, místo méně kvalitního. Chodí pořád s těmi samými lidmi, i přesto, jak mi pak brečí do telefonu, že jsou nešťastní, ale nerozejdou se, protože nikoho lepšího by tady nenašli…

Odsuzují holku, která si šla za svým cílem. Nebaví se s ní a nadávají ji do všeho možného počínaje zlatokopkou, přes namyšlenou slečinku, až po (dovolím si citovat jednoho vzdálenějšího člena rodiny) "Brněnskou pí*u".

Ne, nemyslím si, že jakákoli chyba je ve mně. Že jsem ta špatná jen proto, že jdu proti davu. A to ještě nějakou boční uličku, kde nikomu nepřekážím. Raději budu bez přátel, než se bavit s lidmi, kteří si myslí, jak jsou na světě nejlepší, a přitom jsou jen natolik pohodlní, že nedokážou ve svém životě nic změnit.

PS: Nejsem žádná chudinka bez kamarádů, kterou nikdo nemá rád. Mám dost blízkých lidí, ovšem ne mezi alkoholiky a feťáky z místa trvalého bydliště, o kterých tento článek je. Tak zas nebuďte vztahovační.